Držitelky Ceny Eduarda Štorcha ze ZŠ Palmovka: Největší odměnou je důvěra a otevřenost žáků

Cena Eduarda Štorcha 2018 – oceněné učitelky ze ZŠ Palmovka: Marcela Kyselá, Jitka Smrčinová a Jaroslava Dohnalová (zleva).Na konci minulého školního roku MČ Praha 8 oceňovala již počtvrté nejlepší učitele základních škol. Ze ZŠ Palmovka převzaly Cenu Eduarda Štorcha za pedagogický přínos hned tři učitelky – Mgr. Jitka Smrčinová, Mgr. Jaroslava Dohnalová a Mgr. Marcela Kyselá, které všechny učí na prvním stupni.

Co pro vás znamená cena Eduarda Štorcha?
Jitka Smrčinová: „Vážím si toho. Dostala jsem cenu Eduarda Štorcha už potřetí, takže asi neučím děti úplně špatně, když je dokážu vést k vlastnímu názoru a samostatnosti.“
Jaroslava Dohnalová: „Já jsem takto oceněná poprvé a jsem tomu moc ráda. Je to určitě nejen ocenění toho, co dělám, ale i povzbuzení do budoucna, že to není marná práce.“
Marcela Kyselá: „Jsem hrdá, jsem poctěná, jsem šťastná. To je citát z filmu Apollo 13…“

Však vy svým způsobem také někam letíte do neznáma jako s Apollem, prošlapáváte cesty – jinak byste nedostaly Cenu Eduarda Štorcha. Má smysl takto oceňovat učitele?
JD: „Určitě. Je fajn, že Praha 8 si svých učitelů váží a dává jim to takto najevo.“
JS: „Učitelé dnes nejsou oceňovaní a respektováni ani od rodičů, ani od dětí, ani od veřejnosti. Proto jsme opravdu rády, že Praha 8 něco takového vymyslela, takže učitel se pak cítí ve společnosti o něco lépe.“

V čem je vztah rodičů k učitelům jiný než dřív?
JS: „Ne všichni rodiče žáků, které učím, a mám jich pětadvacet, mi popřáli krásné prázdniny a poděkovali za práci s dětmi.“
JD: „V mé třídě jsou rodiče o trošku vstřícnější, to musím říct. Možná mám větší štěstí. Květiny a bonboniéry na konci školního roku od dětí ale dostáváme všichni, to vždycky potěší.“

Dostáváte jenom květiny, nebo vás děti překvapí i něčím jiným?
JS: „Překvapilo mne, když jsem dostala vlastnoručně udělané džemy. Jahodový, malinový, rybízový, a med. A dokonce ještě výhonky ze smrku, které se mají na týden dva naložit do lihu a lžička denně je perfektní na zlepšení imunity. To jsou právě jedni z těch pár rodičů…“
JD: „V mé třídě jsou rodiče vstřícnější, to musím říct. Možná mám větší štěstí.“
MK: „Dostala jsem teď Učitelskou knížku. Jako je žákovská, tak já mám učitelskou. A do ní mi druháček Ondra, který ji celu vyrobil, napsal, že dostávám pochvalu za hodnost, jako že jsem hodná.“

Máte ve třídě i děti se specifickými vzdělávacími potřebami, jaké máte s inkluzí zkušenosti?
JS: „Nemyslím, že inkluze jako taková je tím nejlepším řešením. V mé třídě je jedenáct dětí z pětadvaceti, které vyžadují individuální výukovou péči (IVP)… Nemít ve třídě dvě asistentky, tak se to nedá zvládnout. Další čtyři potřebují menší odbornou dopomoc. To znamená, že musím nachystat patnáct diktátů a prověreček navíc, pro ně zjednodušené. A mám ještě jedno dítě s poruchami chování, které přišlo na začátku uplynulého školního roku a má k sobě jednu z těch asistentek, aby mu pomohla lépe se začlenit do kolektivu a zvládnout učební látku.“
JD: „Je fakt, že občas je to v inkludované třídě dost složité.“

Jak na takovou výuku reagují ostatní děti, které žádnou poruchu nemají?
JS: „Je to pro ně také někdy docela těžké. I děti s IVP by alespoň jednou za měsíc měly psát diktát. Mám ve třídě Sluníčka, to jsou ti s handicapem, a Zlatíčka, to jsou ti ostatní. Takže říkám: Píší Sluníčka: Slunce svítilo na obloze.  A teď píší Zlatíčka: Slunce svítilo na obloze a bla bla bla, diktuji delší souvětí. A pokračují Sluníčka…A teď zase Zlatíčka…“

Promiňte mi upřímnost – není to na palici?
JS: „Je. Je to schizofrenní, hodinu co hodinu, den co den.“

A jak spolu vycházejí samotné děti?
JS: „Jsou jako celek fajn parta. Ukázalo se to krásně na škole v přírodě, kde držely všechny děti za jeden provaz. Ale fakt je, že jsem tam neměla dítě s poruchami chování.“

Domníval jsem se, že účelem inkluze je i to, že děti s poruchami chování jsou v kolektivu ostatních dětí a spolu s nimi táhnou za jeden provaz…
JS: „To ano. Problém byl v tom, že dítě s poruchou chování, jaké mám ve třídě, by muselo být ubytováno na pokoji s paní asistentkou. A protože je to kluk, tak to dost dobře nejde vyřešit.“
JD: „Ale jinak se takové děti samozřejmě zúčastňují všech akcí. Záleží na okolnostech, „můj“ žáček s poruchou chováni byl na škole v přírodě s námi a zapojoval se naprosto skvěle do všech aktivit a byl naprosto super.“

Povídáme si těsně před koncem školního roku (byť to čtenáři čtou v zářijovém vydání Osmičky). Těšíte se víc na prázdniny, nebo se vám naopak po dětech stýská a nemůžete se dočkat začátku září?
MK: „V červnu se už strašně těšíme na prázdniny, ale zhruba od jejich poloviny se už čím dál víc začínáme těšit na děti. To máme asi všechny společné.“
JD: „Děti zejména u nás na prvním stupni se přes prázdniny pokaždé hodně změní. Na to jsem vždy hodně zvědavá. Vyrostou, zesílí, někdy zmoudří, každopádně pokaždé toho spoustu zapomenou…“
JS: „Těšení na prázdniny je normální, je to naše dovolená. Kdo nám prázdniny závidí, ať si zkusí stoupnout za katedru. Každopádně prázdniny jsou potřeba. A čím je člověk starší, tím jsou potřebnější. To těšení na děti přijde vždycky.“
MK: „Děti nám přes prázdniny píšou pohledy, v srpnu jich tu máme pěknou hromádku, a všechny nás potěší.“

Čím vás přitahuje učitelství? Říkali jste, že prestiž ve společnosti není nejvyšší, platy taky nejsou zrovna nejšpičkovější…
JD: „Už jako malá holka jsem si hrála na učitelku, pro mě jiná volba neexistovala. I starší sestra byla učitelka, už ale ze školství odešla, cítila se vyhořelá. Já se zatím vyhořelá necítím. Hodně mě nabíjejí právě děti. A učitelství má pro mě výhodu, že ve škole zapomenu na problémy doma a naopak. Samozřejmě, že doma školu řešíme, ale úplně jinak – mám malou dceru, která chodí tady ke kolegyni Marcele kyselé…“

Je to výhoda nebo nevýhoda mít dítě ve škole, kde učíte?
JD: „Nikdy jsem to nechtěla, ale dnes si myslím, že klady převažují.“

Nesvádí fakt, že žačka je dcerou kolegyně, k jinému přístupu? Nejste na ni třeba hodnější?
MK: „To nejde, to by nebylo profesionální. Zrovna tak, jako když je vám dítě nepříjemné, nemůžete to dát najevo. Všem musíte měřit stejně. A tady paní učitelka, tedy maminka žačky, neví, co se děje ve třídě, a dozví se to až ve chvíli, kdy se to dozví ostatní.“
JD: „To můžu potvrdit, nemám žádná privilegia. A jsem jedině ráda.“
JS: „Vymyslela jsi to skvěle! Já učila dva roky na Invalidovně, měla jsem tam obě děti, a to bylo co chvíli: Jak to, že Honzík měl nový svetr a Janička ne? Jak to, že Janička dokáže tohle a Honzík ne? To bylo strašné…“

A já si myslel, že se potkáte na chodbě a říkáte – hele, ta tvoje holka mě dneska nějak naštvala…
JD: „Kdepak, já se vůbec nedozvím, jestli Nella zlobí!“
MK: „Nellinka je hrozně hodné dítě…“

A+B se začnou smát: „To se dalo čekat!“

JS: „Já učím celý život, ale chtěla jsem být lékařkou na interně. Mám střední zdravotní školu, ovšem na medicínu mě nevzali. Co teď?
Byla jsem strašně stydlivá, a tak jsem si řekla – holka, půjdeš na pedagogickou, budeš muset mluvit na děti i na jejich rodiče a tak se stydět odnaučíš.“

Takže pedagogika jako způsob terapie?
JS: „Autoterapie, přesně. Strašně mě na fakultě bavil první ročník, kde byla péče o dítě a spousta zdravotních věcí. Další tři roky mě zase strašně nebavily, málo praxe a spousta teorie a předmětů, které ke své práci vůbec nevyužiji. Když jsem začala učit, dostala jsem tu nejhorší třídu. A na té jsem se teprve začala učit skutečně učit. A tak mě to chytlo, že opravdu učím ráda a ač už jsem v důchodu, tak ještě nechci na odpočinek odejít.“
JD: „To zůstalo dodnes – fakulta vůbec nepřipraví absolventy na to, co je v praxi čeká. Ale opravdu vůbec!“

Tímto konstatováním potvrzujete poměrně rozšířený názor, že české školství nedokáže připravit na život ve 21. století. Ví se ale vůbec, co to znamená život ve 21. století? Na co má škola žáky a studenty připravovat?
JD: „To je složitá otázka. Začátkem 90. let, a to není zas až tak dávno, nebyly mobily, internet, počítače byly v plenkách. Ale pořád je zde určité penzum základních znalostí, které děti musí získat – číst, psát, počítat, mít základní povědomí o světě kolem nás.“
JS: „Člověk nemusí mít samozřejmě všechna data v hlavě, ale musí vědět, kde ty vědomosti najde. Musí se orientovat v informacích, umět je vyhodnocovat.“
MK: „Ve škole by se žáci měli dostat k informacím, ke kterým by se jinak neměli šanci dostat právě proto, že jsou pořád jen na mobilech a tabletech. Že existují nějaké nůžky a co s nimi, že existuje nějaká práce… Tohle je z mobilu nepřenosné.“
JS: „Děti málo čtou. My se snažíme, aby každý měsíc přečetly uzounkou knížečku, a vedly si čtenářský deník. Tím si rozšiřují nejen obzor, ale i slovní zásobu. Vidím jako velký problém, že ony neumějí ani mezi sebou pořádně hovořit. Eeeee, tyyyy, a tlačítko. Aaaaa, jooo, a tlačítko.“
JD: „Katastrofa jsou esemesky, ve kterých nedodržují diakritiku, a co potom dokáží napsat v diktátech…!“
JS: „Přesně, musím diktovat krÁ-va me-le hu-bou…“ (kolegyně se souhlasně smějí a mimikou ještě zdůrazňují, jak to ony diktují svým dětem.)

V ZŠ Palmovka jste před rokem i díky pomoci MČ Praha 8 otevírali novou špičkově vybavenou počítačovou učebnu – jak moderní technologie ovlivňují výuku?
JD: „Pro děti je to super. Určitě je to zpestření výuky. Ale ten grunt to nezastoupí.“
MK: „Nenahradí to učitele. V určitém směru to ulehčuje práci, děti to baví. Na druhou stranu jsou školy, které naopak od těchto technologií ustupují. Jsou domluveni s rodiči, že děti na prvním stupni nesmí ani doma používat tablet nebo mobil, a ve škole počítače nejsou.“

Proč?
MK: „Děti jsou přehlcené tak, že se to odráží na jejich zdraví, soustředěnosti, vnímání. Možná je to počínající trend, kdy budou lidi sami chtít, aby se od toho oprostili.“
JS: „Jen jestli se to podaří.“
MK: „Nepodaří. Musel by se zlomit fenomén závislosti, což už je lékařsky uznaná diagnóza.“
JD: „Fenomén sociálních sítí je taky závislost. Pořád se říká, jak sítě sbližují lidi, jak je dávají dohromady, jak si rozšiřujete okruh přátel… Jsem přesvědčená, že je to přesně naopak, že sítě člověka naprosto izolují. Lidé jsou zavření doma v místnosti, nevylézají ven – jak se tímto způsobem vytvářejí mezilidské vztahy? To nejsou reálné vztahy, to je virtuální vztah neznámo s kým! A v tom se obzvlášť pro děti skrývá opravdové nebezpečí. Vidí fotku šestnáctileté holky a věří, že ten na druhé straně je skutečně ona. Ale kolikrát není…“
JS: „Že máš na Facebooku 150 přátel? A kolik jich skutečně znáš? S kolika ses setkal? A kdo z nich ti pomůže, když budeš něco opravdu potřebovat? Ta slepá víra v kombinaci se závislostí je u dětí na prvním stupni opravdu strašná…“

Dá se s tím vůbec něco ve škole dělat?
MK: „Mluvit s nimi. Upozorňovat na to. Přestože takhle malé děti, které učíme, facebookové účty mít nesmí, tak je některé stejně mají. Bohužel jim v tom pomáhají rodiče, kteří si vůbec neuvědomují, že porušují zákon, ani jakému nebezpečí své děti vystavují.“

Moderní technologie tedy nejsou samospasitelné. Byť v nich najdu spoustu znalostí – když ale nevím, jak je použít, jsou mi k ničemu…
JD: „Nejde jen o znalosti, ale i o vztahy. Vztahy u dětí, mezi dětmi a s dospělými jsou pro jejich rozvoj strašně důležité. Když se na konci školního roku loučíme se třídou, tak všichni brečíme. A co počítač?“

Ten nebrečí…
JD: „S technologií sociální vazbu nenavážete. Proto jsou kolikrát děti šťastnější ve škole než doma. Jsou s kamarády, často si i s učitelkou vytvoří vztah, který doma nemají. Jeden můj žáček brečí, že musí mít prázdniny. Nebude mít kolem sebe lidi, na které je zvyklý, nebude s partou, se kterou mu je evidentně dobře.“
JS: „Děti mi při loučení říkaly, že se těší na prázdniny, ale některé dodávaly, že se jim po týdnu už bude stýskat. A když nyní odcházeli deváťáci, které jsem měla kdysi jako prvňáčky, tak za mnou ti habáni přišli a loučili se objetím. To jsem měla opravdu co dělat, abych dojetím nebrečela.“
JD: „Je úžasné, když vám děti samy od sebe napíšou, že vás mají rády, že jste jejich nejlepší paní učitelka, a přidají srdíčko.“
JS: „Nebo když vám namalují obrázek. Mám čivavu, často o ní dětem ve třídě vyprávím, a ony mi nakreslily, jak ji mám na řemínku a jdu s ní na procházku. A fakt je si ta čivava podobná!“
MK: „Toto s počítačem skutečně nedokážete.“

Dáte mi tedy za pravdu, když řeknu, že jednou z největších odměn pro učitele je důvěra jeho žáků?
JS: „Důvěra a otevřenost. V páté třídě jsem vysvětlovala poloměr a průměr kružnice, a najednou vstane Mirek a řekne: Paní učitelko, prosím vás, vysvětlete tý Veronice, co je to ta menstruace, protože já se tady na to nemůžu soustředit a ona furt do mě hučí. – Tak jsem to vysvětlila, poučení dostala ihned celá třída, a pokračovali jsme v poloměru.“
MK: „Ta důvěra může přetrvat hodně dlouho i po skončení školy. Za mnou přišel můj bývalý žák, ženatý chlap, a jak jsme si povídali, tak se svěřil, že se jim nedaří miminko. Tak jsme probírali, jak se dělá správně mimino! Po nějaké době se zase objevil a ječel nadšením, že už čekají! A pak oznámil, že mají holčičku – a paní učitelko, to je teda drahota, mít dneska dítě!“


(Pozn.: Zkrácená verze článku byla zveřejněna v měsíčníku Osmička – září 2018.)



Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.


Cena Eduarda Štorcha 2018 – oceněné učitelky ze ZŠ Palmovka: Marcela Kyselá, Jitka Smrčinová a Jaroslava Dohnalová (zleva).



Související



Zveřejněno: 27.08.2018