MČ Praha 8

Libeňský plynojem

Libeňský plynojem tyčící se na vrcholu kopce nad Palmovkou patří bezesporu mezi výrazné dominanty okolí nejen pro svou mimořádnou polohu, ale především díky kulovému tvaru a výraznému stříbrnému nátěru. Přestože je bývalý plynojem všeobecně známý, patří k těm památkám Prahy 8, o kterých se příliš neví a jejichž osudy zůstávají nezasvěceným často utajeny.

Myšlenka konstrukce kulových plynojemů se poprvé objevila ve druhé polovině 19. století, ale technologicky se podobná zařízení podařilo zvládnout až ve dvacátých letech století následujícího. Základní výhoda plynojemů tohoto typu spočívala ve skutečnosti, že plyn v nich mohl být uskladňován pod relativně vysokým tlakem, což vedlo k výraznému navýšení kapacity při malém zastavěném prostoru. Konstrukci prvního československého kulového plynojemu mělo na starosti Vítkovické horní a hutní těžařstvo, přičemž nýtovanou konstrukci realizovala v roce 1931 pražská ČKD.

Libeňský plynojem o průměru 20 metrů a objemu 4 189 m³ byl snýtován z plechů o tloušťce 14 mm a spočíval na osmi dvojitých ocelových nohách ukotvených do kruhového betonového základu. Při provozním přetlaku 0,3 Mpa (tj. 3 atmosféry) mohl uskladňovat až 12 567 m³ svítiplynu. Zatímco vlastní plynojem byl postaven na kopci nad Palmovkou, příslušná čerpací a regulační stanice byla vybudována na severním úpatí kopce. Obě stavby spojovalo dvojité potrubí pro přivádění, respektive odvádění plynu, a také dlouhé schodiště pro technickou obsluhu. Slavnostní uvedení do provozu proběhlo v červenci 1932. Podle původních plánů měla kolem Prahy vzniknout síť obdobných vyrovnávacích plynojemů, avšak tento záměr nebyl nikdy realizován.

Třicátá a čtyřicátá léta 20. století představovala jeden z vrcholů slávy libeňského plynojemu. Jako jediná stavba na holém návrší plnil nejen funkci, pro niž byl svojí podstatou určen, ale představoval i jakýsi symbol průmyslové Libně. Výrazné umístění do krajiny, jasná viditelnost z dalekého okolí a magická přitažlivost obřího kulového tělesa přispěly k nesmírné popularitě plynojemu jako zdroje inspirace pro představitele tehdejší avantgardy. Po dlouhá desetiletí byl plynojem zachycován na obrazech, kresbách i grafických listech malířů a výtvarníků (František Gross, Václav Sivko, Vilém Heiter, Josef Šíma, Cyril Bouda, Jan Konůpek) a často se stával předmětem zájmu fotografů známých (Miroslav Hák, Josef Sudek, Tibor Honty, Václav Chochola, Josef Ehm) i amatérských. Své místo si našel i v literatuře – ve světě jistě není mnoho plynojemů zmiňovaných v poezii (Josef Škvorecký: Blues libeňského plynojemu). Nepřekvapí, že upoutal i Bohumila Hrabala a plynojem v Libni je zmiňován dokonce i v jedné kramářské písni Vlasty Buriana.

Zatímco význam plynojemu coby uměleckého objektu přetrvával prakticky bez přerušení, jeho uplatnění ve smyslu původního určení bylo výrazně kratší. Na samém konci druhé světové války, v době pražského povstání, byl těžce poškozen palbou německého děla. Granát proletěl pláštěm na jižní straně, udělal v něm díru o průměru přibližně půl metru a uvnitř explodoval. Naštěstí byl plynojem tou dobou již téměř prázdný a tak nedošlo k jeho výbuchu. Přesto trvalo mnoho hodin, než zbytky plynu vyhořely. O tom, že byl plynojem lákavý cíl, svědčí dodnes patrné průstřely z kulometu v podpůrných nohách.

Po skončení války neměla plynárna zájem libeňský plynojem opravit, pravděpodobně i proto, že jeho koncepce se stávala překonanou. Doba největší, paradoxně však utajené slávy ale měla teprve nastat. V roce 1947 navštívila delegace britských vědců tehdejší Letecký výzkumný ústav v Letňanech (LVÚ, dnes Výzkumný a zkušební letecký ústav, a.s. – VZLÚ). Z víceméně náhodné poznámky pronesené cestou do letňanského ústavu vznikla myšlenka využít bývalého plynojemu jako podtlakového rezervoáru pro aerodynamický tunel. Po vyřízení nezbytných formalit a převedení plynojemu na LVÚ byla v roce 1949 díra v plášti záplatována a následně proběhly zkoušky odolnosti koule vůči podtlaku.

Princip navrženého aerodynamického tunelu spočívá v jeho napojení na nádobu, ve které se odsátím vytváří podtlak vůči okolnímu prostředí. Po otevření ventilů pak dojde k nasávání vzduchu z atmosféry potrubím aerodynamického tunelu. Vhodným tvarováním kanálů je možné dosáhnout urychlení proudění až na rychlosti několikanásobně vyšší než rychlost zvuku. V jisté části tunelu, nazývané měřicí prostor, je pak umístěn zmenšený model např. letounu, na němž se měří silové účinky vyvolané proudícím vzduchem. Získané poznatky se posléze aplikují při návrhu a vývoji skutečných letadel.

Laboratoř aerodynamiky vysokých rychlostí nabývala na důležitosti nejen pro československý letecký průmysl (testovaly se zde např. modely proudových letounů L-29 Delfín, L-39/59 Albatros a jejich modifikace), ale i pro tuzemské výrobce lopatkových strojů, především turbín. V 50. letech bylo dokonce rozhodnuto vysázet z důvodu utajení kolem areálu topoly a samotný objekt byl po několik desítek let veřejnosti zcela nepřístupný.

Dnes je zaměření pracoviště prakticky totožné, ale od testování modelů celých letounů nebo jejich křídel se přechází na ověřování aerodynamických charakteristik jednotlivých částí, jako jsou například sondy pro měření rychlosti letu, vrtulové profily a podobně. Pomyslným centrem pracoviště nicméně stále zůstává plynojem, pro který se mezi zaměstnanci VZLÚ vžilo důvěrné označení „Koule“. A právě tato Koule má po relativně krátké plynárenské kariéře za sebou již více než 55 let ve službách leteckého a průmyslového výzkumu. A tak když se občas ulicemi v okolí Palmovky ozývá podivné několikavteřinové hučení, nejedná se o v dálce přistávající dopravní letadlo, jak by se na první dojem mohlo zdát. Přesto má tento zvuk k létání – a k tomu vysokorychlostnímu obzvláště – svým způsobem docela blízko.

• kulturní památky v Libni
• kulturní památky na území MČ Praha 8