Budova Národního domu v Karlíně, kde dnes sídlí Český rozhlas Regina, byla postavena v letech 1910–1911 podle projektu architekta Josefa Sakaře. Stavebním slohem domu je tzv. postsecesní klasicismus. Autory plastické výzdoby jsou sochaři Antonín Štrunc a Otakar Rákosník. Interiér budovy má monumentální tříramenné schodiště, z něhož je přístup na balkon v průčelí stavby, pod nímž je podjezd s hlavním vchodem.
Národní domy – to byla móda vlastenecky cítící společnosti na přelomu 19. a 20. století. Myšlenka postavit si Národní dům napadla karlínské v roce 1903, když byl Karlín povýšen na město. V té době už stály v Královských Vinohradech, Smíchově, Žižkově a v Nuslích. Se stavbou se v Karlíně začalo v březnu 1910 a už 1. května 1911 byla otevřena restaurace s kavárnou, hernou a kuželkářskou síní v přízemí. V suterénu byla lidová hospoda, kuchyně, vinárna a zimní kulečník, v 1. patře velký sál s jevištěm, šatny a malý sál. Ve 2. poschodí bylo pět lóží, galerie, spolková místnost Měšťanské besedy a byt restauratéra. K budově přiléhaly dvě verandy přístupné ze zahradní restaurace a nad nimi dvě terasy. Zahradní restaurace nebyla malá – s kapacitou 2000 návštěvníků. Dům měl už tehdy elektrické osvětlení a byl vytápěn párou a teplým vzduchem. Místní patrioti prosadili, že na stavbě stavitele Otakara Nekvasila bylo řemeslné zařízení až na malé výjimky dílem karlínských podnikatelů. Náklad na stavbu činil 460 000 korun, náklad na vnitřní zařízení 50 tisíc korun.
Slavnostní otevření v neděli 18. června 1911 uspořádala pod patronátem městské rady Měšťanská beseda v Karlíně. Mezi množstvím účastníků se skvěla karlínská a pražská honorace. Úvodní slovo pronesl básník Adolf Heyduk a orchestr řídil skladatel Otakar Ostrčil.
V budově se konal od 14. do 16. května 1921 ustavující sjezd KSČ, který přijal 21 podmínek Komunistické internacionály. Sjednotil české, slovenské, maďarské a ukrajinské komunisty. Pamětní deska dokumentuje mimořádnou důležitost jedné z nejvýznamnějších událostí dějin československého dělnického revolučního hnutí.
Ulice, v níž Národní dům stojí, se od svého vzniku v roce 1906 jmenovala Strossmayerova, po záhřebském starostovi a čestném občanu Prahy, od roku 1933 nesla jméno Vitoldova po litevském velkoknížeti, jemuž husité nabídli českou korunu. V roce 1952 byla přejmenována na Hybešovu po sociálně demokratickém poslanci a spoluzakladateli KSČ Josefu Hybešovi.
Národní dům v Karlíně sloužil svému účelu do konce první republiky. Těsně před druhou světovou válkou jej koupil Český rozhlas, ale sloužit mu začal až po válce. Během protektorátu jej jako své studio používali Němci - Radio Melnik. Během poválečných let doznal především interiér budovy mnoha nepříliš zdařilých stavebních změn, kdy se sály a salonky postupně měnily v nahrávací studia. Velký sál Národního domu se proměnil ve svém čase proslulé „Studio A", kde natáčely naše přední orchestry taneční a populární hudby. Bylo zde domovské působiště Tanečního orchestru Československého rozhlasu, který založil Karel Krautgartner, hrály tu i orchestry Karla Vlacha, Ferdinanda Havlíka a Ladislava Bezubky.
V poslední době získala budova na kráse nejen díky obnově stavební dispozice přízemí budovy a mohutného tříramenného schodiště včetně nových lustrů a koberců, ale i postupné obnově fasády budovy v její původní barevnosti.
Objekt byl prohlášen za národní kulturní památku v roce 1978.
