Rozhovor: PhDr. Marie Petrželová, pedagog a psycholog, odborník na integraci dětí se specifickými potřebami

PhDr. Marie Petrželová, květen 2018Vizitka:
PhDr. Marie Petrželová (*1945 v Komořanech, okr. Vyškov), pedagog a psycholog, odborník na integraci dětí se specifickými potřebami. Zakladatelka Centra integrace dětí a mládeže, o.s. / z.s. (CID) se sídlem v Karlíně, Peckova 277/7. CID přispívá ke zlepšení podmínek integrace dětí se zdravotním postižením (zejména chronické a civilizační onemocnění, např. alergie, atopie, kožní a respirační choroby ad.), sociálním ohrožením (děti z narušených nebo neúplných rodin, bez rodičů, z dětských domovů, azylů, s problémy sociability, učení, komunikace), mládeže, jejich rodičů a seniorů.
***************************

Všechny děti si zaslouží krásné a šťastné dětství, říká Marie Petrželová, zakladatelka Centra integrace dětí a mládeže (CID)
Rukama jí prošlo více než 20 tisíc dětí se zdravotním postižením a sociálním ohrožením. Právě osoby se specifickými potřebami jsou náplní života MARIE PETRŽELOVÉ, zakladatelky karlínského Centra integrace dětí a mládeže.

Jak dlouho už se věnujete dětem se specifickými potřebami?
„Prakticky šedesát let… Akorát dřív se to tak nejmenovalo, byly to prostě děti s problémy.“

Ta práce určitě není zejména po psychické stránce jednoduchá. Co vás u ní celou dobu drží?
„Láska. I když děti někdy zlobí, tak láska k nim vše přebíjí. Děti jsou často smutné, když tam nemají maminku. Tak proč jim to dělat ještě těžší? Jsem tolerantní k jejich zlobení, k výkyvům nálad…“

Kde se ve vás vzala ta touha pečovat o děti s nějakým handicapem?
„Brácha jako mrňous dostal dětskou obrnu, až do svých 5 let nechodil, nosila jsem ho na zádech nebo vozila v kočárku. To mě formovalo a utvářelo mé přesvědčení, že všechny děti, tedy i ty problémové, si zaslouží krásné a šťastné dětství.“

Jak to tedy začalo?
„Už v roce 1958 jsem při škole v Olomouci pracovala se dvěma skupinami dětí. Kolikrát jsem s nimi musela být i dlouho do noci, protože rodiče si je dřív nemohli vyzvednout. Na Střední pedagogické v Přerově jsme měli praxi v družinách, chodili do speciálních škol – dnes by se řeklo, že jsme vedli kroužky nebo kluby. Už tam jsem vymýšlela a zkoušela některé věci, které se dodnes používají.“

Které?
„Na „lidušce“ (LŠU) jsme například při výtvarce zkoušeli metody arteterapie, vymýšleli jsme něco, co se dnes nazývá artefiletika nebo land art, tedy tvorba z přírodnin. A se zlobivci, dnes by se řeklo děti s ADHD, jsme hodně pomohli tím, že jsme se pro ně snažili prosadit sportovní integraci a inkluzi. Tím reálně začal můj celoživotní boj za lepší podmínky pro děti se specifickými potřebami.“

Už tehdy, v polovině 60. let?
„Ano. Po maturitě jsem pracovala v mateřské škole, ale chtěla jsem o předškolní pedagogice a psychologii vědět víc a podařilo se, v roce 1968 mě přijali ke studiu na Filosofickou fakultu UK v Praze. Přijela jsem ze zahraniční dovolené domů 20. srpna, o den později vypuklo to, co vypuklo a život najednou dostal další dimenzi. Bydlela jsem na kolejích na Petřinách, účastnila jsem se všech studentských akcí, na fakultě se stávkovalo, spali jsme na podlaze, víc křičeli než zpívali “ Běž domů, Ivane!...“

Měla jste vůbec myšlenky na studium?
„Měla, samozřejmě. Stálo to mnoho úsilí si vejšku prosadit a ještě se sama brigádami a stipendiem uživit. Studovala jsem málo frekventovanou specializaci předškolní pedagogika a psychologie a k tomu jsem si přibrala estetiku. Mimochodem – v prváku jsme jeli na lyžařský kurz. Já a ještě jeden študák jsme se ale jako jediní věnovali učení a taky muzice. Tím spolužákem byl Karel Zich a písničky byly od Elvise Presleyho a Karla Kryla…“

Přes všechny problémy – anebo možná právě kvůli nim – to asi nejen pro vás byla unikátní doba.
„Byli jsme mladí a žili naplno. Všechno nás zajímalo, rojily se studentské iniciativy a akce. Ale pak mi těžce onemocněla maminka, na rok jsem musela studium přerušit, a totéž se opakovalo s tatínkem při mé aspirantuře. Po absolutoriu jsem pracovala až do roku 1990 na pedagogické fakultě UK jako odborná asistentka, po mateřské dovolené jsem na FF UK zvládla doktorát…“

Rok 1990 je pro celou naši společnost zlomovým rokem. Jak to bylo u vás?
„Já měla zlomových bodů víc – v roce 1979 jsem se přestěhovala do Karlína, vidíte, příští rok tu už budu 40 let… V roce 1980 se mi narodil syn Marian, dnes je z něj dobrý pedagog, který učí děti v mezinárodní Evropské škole v Lucemburku. A v roce 1990 najednou nastaly možnosti zrealizovat to, co jsme v teorii znali, přednášeli, ale jen s obtížemi uplatňovali. V mateřské škole U Uránie jsem zaváděla vůbec první integrovanou třídu u nás. Experiment dopadl dobře a podle něj se pak začala dělat celá metodika. V Praze 8 je dnes skvělým příkladem integrace MŠ Korycanská, která se v rámci předškolního vzdělávání specializuje na začleňování dětí se specifickými potřebami.“

A pak už přišlo založení CIDu?
„V roce 1990 jsme s rodiči a odbornými spolupracovníky založili CID, jako občanské sdružení Centrum integrace dětí a mládeže bylo MV ČR zaregistrováno v dubnu 1991. Vlastně vzniklo „překlopením“mé fakultní poradny pro studenty a rodiče s dětmi, které mají nějaký zdravotní handicap. Rukama mi za těch 27 let prošlo přes dvacet tisíc dětí, mladých, ale i starších osob, které mají nějaké postižení a potřebují pomoc.“

Tak to tedy klobouk dolů. Jak práce s takovými dětmi probíhá?
„Snažíme se jim přiblížit co možná nejvíce běžný život a nabídnout co nejširší aktivity, které mohou bezpečně dělat. Máme Komunitní centrum Karlín, kluby Pecka a Pecička, poradny, spolupracujeme se speciálními i integrovanými školami a třídami, neziskovými organizacemi. Některé „problémové“ děti, které mají v běžné mateřské škole obtíže (třeba kvůli autismu ad.), musí mít specifickou a individuální péči. Základem všeho jsou sociální a komunikativní dovednosti, které se snažíme maximálně rozvíjet – a čím dřív se začne, tím lépe.“

Je to jen o komunikaci, nebo i o pochopení dětské duše?
„O obojím, jedno bez druhého se neobejde. Mám nechat dítě plakat, aby si pláč prožilo, a aby ho pláč posílil, nebo ihned hledat příčinu, proč pláče, a pomoci mu? Oboje je pro dítě důležité a potřebné.“

Jaký je věkový rozptyl vašich klientů?
„V současnosti skoro nemá omezení. Dnes máme terapii nejen pro děti, ale pro celé rodiny, pro dospělé i seniory a postupně jsme vývojem dospěli k tomu, že si vlastně pomáháme vzájemně – sdílená radost je větší radost, sdílená starost je menší starost.“

Z vašich slov to vypadá skoro jako idyla…
„Zdání klame. Vezměte si jen, že zatímco s předškoláky a školáky se už víceméně můžete domluvit, děti do 2,5 roku vyžadují zcela jiný přístup a péči. Jsou k nim potřeba pečovatelky, ošetřovatelky, a to je problém. My fungujeme převážně na bázi externích odborných spolupracovníků a dále dobrovolníků, a ti kolikrát nemají potřebnou kvalifikaci. Anebo dětí cizinců, které se potýkají se svými specifickými problémy – kvůli jazykové a kulturní bariéře nám nerozumí, špatně chápou, a to opět vyžaduje zcela jiný přístup.“

O tom, že se vám to v CID daří, svědčí i získané ceny „Křesadlo“, které uděluje Centrum pro dobrovolnictví HESTIA.
„Pokud se mohu pochlubit, tak ocenění máme dvě – za rok 2003 naše předsedkyně Jiřina Čamrová, za rok 2016 Jana Karásková a v roce 2017 získal nominaci Ivan Navrátilík, ale nominací za dobrovolnickou činnost CID bylo více. Další nominace Gratias Tibi jsou za projekty mládeže, cena Zlatý Albert za videodokument – pohádku Bylo nebylo… “

Od roku 2015 organizujete o prázdninách v Praze příměstské tábory, naopak z vaší nabídky zmizel pobyt na Lipance v Lipové-lázních. Proč?
„To je pro mne velmi dlouhý krásný příběh s moc smutným závěrem. Vždycky jsem říkala, že kromě syna Mariana mám ještě dvě děti - CID a Lipanku. První letní tábor v Lipance jsme zorganizovali už v roce 1992. Poslední vloni, na jaře 2017 (tj. 25 let budování bezbariérového pro ozdravné pobyty a tábory vybaveného Domu dětských radostí, aktivit, programů, vzpomínek…+ dalších úvodních 7 let úsilí o pronájem = celkem 32 let života). Obec objekt prodala a s novým majitelem jsme se na další spolupráci nedohodli, bohužel …“

Jak na tábory vzpomínáte?
„Byly to úžasné zážitky! Pro dobrovolníky z řad dospělých ovšem z mnoha hledisek náročné, zejména organizačně, ale i jinak - nejenže nedostali žádnou finanční odměnu, ale ještě si často pobyt hradili sami, protože prostě peníze nebyly. Odměnou nám všem byly nadšené oči dětí, jejich pokroky, zlepšení zdraví. Měli jsme v Lipance nejrůznější skupiny, třeba rodiny s dětmi spolu s dětmi z Klokánku s tetami, z azylu, ohrožené populace. Děti z dětského domova zde mohly dělat spoustu věcí jako doma a hodně z nich poprvé, se vším pomáhaly, i fyzicky pracovaly, bylo to skoro jako skautský tábor. Odjížděly mnohem lépe připravené na život. Nebo turnus, kde byly dohromady hluchoslepé děti s našimi v uvozovkách „zdravými“, které znají „jen“ vyrážku nebo potíže s dechem.“

To musela být opravdu unikátní zkušenost.
„Pro všechny to bylo především neuvěřitelné obohacení. Byli jsme třeba v kostele, hluchoslepé děti se opřely zády o varhany a takto cítily, „slyšely“, hudbu. Oheň táboráku vnímaly jako teplo. Dokonce i házet s míčem si s ostatními dokázaly! Úžasná byla i změna myšlení u „našich“ dětí, které dětem z LORM pomáhaly, a které po návratu říkaly: Mami, vždyť já jsem vlastně zdravý! – Mnohé z jejich bolestínství a ublíženosti najednou zmizelo.“

Propojování světa zdravých se světem nemocných je vaše obrovská zásluha.
„Nechci používat slovo nemocní. Oni se tak kolikrát ani necítí. Mají prostě své specifické potřeby. Až do začátku 90. let byly tyto děti – ať už to byl epileptik, nebo vozíčkář - někde zavřené a izolované, často nežily v rodinách, ale v ústavech. Nepotkávali jsme je v běžném životě. A najednou byly mezi námi, ve společnosti, a obě strany se musely naučit na to reagovat.“

Co je pro děti se specifickými potřebami nejdůležitější?
„Jsem přesvědčená, že je to právě maximální zapojení do normálního života. Socializace, normální vztahy s vrstevníky se všemi problémy, které to přináší.“

Ale některé problémy jsou přece složitější, a jen zapojením do kolektivu vrstevníků se nespraví. Třeba když je někdo vozíčkář…
„To je jasné. Pomoci se dá nejrůznějšími způsoby. Pro vozíčkáře můžeme např. nabídku rehabilitace, fyzioterapie a hipoterapie, tedy terapie s cvičením a jízdou na koni, rozšířit o návštěvu unikátní jeskyně na Špičáku, která je jako jedna z mála na světě bezbariérová…“

Změnily se děti se specifickými potřebami v porovnání s 90. lety?
„Složitá otázka. Děti jako takové zůstaly stejné, přidaly se možná některé problémy, které dřív nebyly, jako celiakie. Ale jejich nároky, resp. nároky a požadavky jejich rodičů, jsou dnes úplně jiné. Dnes přímo vyžadují dary a dotace, zvyšuje se – ostatně jako v celé společnosti – materiální závislost. Naopak se snižuje připravenost na život, ta bohužel často zcela chybí právě u dětí s postižením. Ty totiž v 18 letech opustí nějaký ústav, ve kterém měly plné zabezpečení, žily ve virtuálním světě a mnohdy vůbec netuší co a jak to v reálném životě chodí.“

Z čeho je činnost CID financovaná?
„Jsme nezisková dobrovolnická organizace, takže jsme rádi za každou pomoc, kterou dostaneme k realizaci našich projektů. Moc velké poděkování patří MČ Praha 8, která nám přispívá ve formě grantů, finančně podporuje i magistrát a další donoři. A také sháníme i jiné drobné zdroje, občas dostáváme dary. Díky tomu tak nějak zvládáme poplatit nájmy, energie a další běžné výdaje, ve velké skromnosti náklady provozu. Jsme vděčni i za materiální dary, například za pastelky, papíry a další věci, které s dětmi využijeme. K profesionalitě organizace a jistotě kvalitních pracovníků patří jejich finanční zabezpečení, mzdové prostředky – a to je velký problém…“

Za dobu fungování CID jste ale museli překonat i problémy, které s integrací nesouvisí, třeba povodně v r. 2002...
„To už byly druhé, které jsme museli překonat – první byly povodně v roce 1997 v Jeseníkách. První zařízení, které pro děti v Karlíně po povodních začalo fungovat, byl náš klub „Pecka“, později i malá Pecička – jsme totiž v Peckově ulici. Naproti u kostela byl postavený stan, v něm hygienické prostředky a další potřeby, Oáza na faře poskytovala polévku a čaj, děti si hrály u nás a dospělí makali. Tábory pro děti podpořila nadace režiséra Juraje Jakubiska a jeho manželky. Zastavil se u nás i tehdejší premiér Vladimír Špidla a díky němu jsme pak my i jiné utopené neziskovky od ministerstva dostali jako první pomoc příspěvek 100 tisíc. Škody byly ale za miliony...“

Po povodních CID doslova povstal z bahna. Jak dnes vidíte jeho budoucnost?
„Jsem životní optimistka - realistka. Věřím, že bude dobrá. I když je to teď složité. Nejde jen o peníze, kterých je zoufale málo, ale chybí i lidé. My, co jsme CID před sedmadvaceti lety rozjížděli, jsme už skoro všichni v důchodovém věku, a mládí není. Zapojují se studenti, kteří si v rámci práce s dětmi realizují úkoly odborné praxe, šetření pro diplomky ad. To bych chtěla prohloubit, třeba by pak některý ze studentů u nás zůstal i po absolutoriu, na absolventské praxi. Myšlenek je spousta, jenže…“

Jenže?
„Sil už je méně. Někdy bych chtěla zastavit čas, vytáhnout fotky, zavzpomínat, uspořádat si myšlenky. A pak se zase vydat kupředu. Paradoxně to znamená vrátit se ke kořenům a pomáhat potřebným, jak sami dokážeme. Proto realizujeme projekt KCK – Komunitního centra Karlín. Chceme tak rozvíjet občanskou společnost a místní pospolitost, spojovat síly pro účinnou a efektivní komunitní práci, akce a aktivity, informační i finanční zdroje, vzájemnou pomoc, podporu, poradenství. Držte nám palce! Neboť vězte, že bude CID v Karlíně žít dál!“


Vladimír Slabý


Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.
 
PhDr. Marie Petrželová dohlíží na přípravu stánku CID před Dětským dnem na Karlínském náměstí, 2. června 2018 PhDr. Marie Petrželová u stánku CID během Dětského dne v Karlíně, 2. června 2018
PhDr. Marie Petrželová u stánku CID během Dětského dne na Karlínském náměstí, 2. června 2018
Zveřejněno: 25.06.2018