Rozhovor: Eva Lustigová, režisérka, spisovatelka – a především dcera

Arnošt byl pyšný na své češství i na své židovství.

Spisovatel a publicista světového formátu Arnošt Lustig (21. prosince 1926 – 26. února 2011) je nedílně spjat s Prahou 8. V Libni prožil tu celé své mládí a toto prostředí se často odráží i v jeho tvorbě. Jeho dcera Eva Lustigová (1956), rovněž spisovatelka a režisérka, na něj u příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin zavzpomínala.

Když jsem se na vás chystal, udivilo mě, že ve všech rozhovorech a vzpomínkách o svém otci mluvíte jako o Arnoštovi, a nikdy mu neřeknete tatínek, táta. Proč?
„Protože Arnošt byl mnohem víc než „jenom“ otec. On byl živel, charismatická osobnost, která se o svou duši dělila s celým světem.“

Kdy jste mu začala říkat Arnošte?
„Zvláštní, o tom jsem nikdy nepřemýšlela… Ani moje, ani Pepiho děti mu neříkaly dědečku. Vždycky Arnošt.“

Ale někdy to přece začalo, ne?
„Možná v Americe, v 16 letech, kdy jsem si uvědomila, jaký je to literát. Že je to geniální vypravěč a velmi moudrý člověk. Dokonce jeho studenti na univerzitě po něm chtěli, aby je oddal.“

To on směl?
„Ale ne, oni šli samozřejmě napřed na úřad, na oficiální sňatek, a potom byl Arnošt. A vždycky jim něco pěkného, moudrého a pokaždé originálního řekl.“

A to byli židovští studenti?
„Vůbec ne, to byla všehochuť. Ale o mamince Věře vždycky mluvím jako o mami…“

Vím. Jen jednou jste ji asi před pěti lety v jednom rozhovoru zmínila jako Weislitzovou v souvislosti s chystanou společnou knížkou básní matky a dcery. Vyšla?
„Ne, ale je to složitější. Mami napsala básně, které věnovala svým dětem…“

A vy jste své nepřipojila?
„Já píšu od 14 let. Jenom musím mít trochu času a zkombinovat to s jinými svými aktivitami. Maminka umřela v květnu 2009, Arnošt rok a půl poté. Moc dlouho bez sebe nebyli. Začátkem prosince jsem na jedné z akcí programu AL90 v Divadle Karla Hackera v režii Olgy Struskové slyšela výjimečný přednes vybraných básní mé maminky - „Dcera Olgy a Lea“ - od Táni Fischerové a Dity Kaplanové. Ráda bych s nimi a se Zuzanou Kronnerovou natočila CD celé sbírky v češtině a slovenštině, a s italskou a anglickou herečkou této kategorie, v italštině a angličtině.“

Takže spoluautorství dcery s matkou se odkládá a něco nového nastává... Zato jste vydala společnou knížku s Arnoštem Lustigem. A dvě povídky v té knížce patří do jeho rané tvorby – do doby, kdy jste ještě byla malá. Jak vám chutnaly jeho knížky?
„Dobrá otázka, vy jste si někde zjistil, že jsem mu jedla rukopisy, co?“ (úsměv)

Právě proto se ptám… Tak kdy vám začaly chutnat tátovy knížky?
„V těch dvou letech, že? (smích) Nejdřív mi asi chutnal ten papír… Později jsem se opravdu zamilovala do jeho tvorby.“

Jaký podle vás byl Arnošt Lustig jako literát?
„Arnošt byl spisovatel s velikou hloubkou. Když čtu jeho knížky, pokaždé v nich najdu něco, co jsem tam předtím neviděla. Jeho literatura je částí mne, jeho hrdinky jsou mé sestry. Mám jednoho bratra, a hodně sester. Každá z nich mě inspiruje.“

To je logické, když jste ji konzumovala už jako dítě…
(úsměv) „Láska prochází žaludkem, že? A nejen láska, ale v mém případě i literatura. Arnoštova, i ostatních, a nemusí to být zrovna kuchařky.“

Už prakticky 25 let pracujete ve Švýcarsku pro mezinárodní zdravotnickou společnost. K vlastnímu psaní a filmařině jste se dostala až mnohem později. Nelitujete toho?
„Nelituji. Vědomě a úmyslně jsem se tomu bránila. Chtěla jsem se dát svojí vlastní cestou, a po mládí, kdy jsem díky emigraci vyrostla na třech kontinentech, jsem chtěla porozumět, co se přihodilo naší rodině a jak jsem vyrostla já. Proto jsem si udělala bakaláře z kulturní antropologie. Bratr Pepi se dal na umění, stal se filmařem. Já jsem chtěla dělat něco, co v naší rodině nikdo nedělal. Tak jsem si udělala magistra z mezinárodního obchodu, dostala nabídku pracovat ve Švýcarsku a už jsem tam zůstala.“

Takže jste se světu literatury bránila, jak mohla…
„Dlouho se mi to dařilo. Ale zadní vrátka byla pootevřená. A pak Arnošt dostal tu strašnou diagnózu, a dveře se otevřely. Uvědomila jsem si, že ho chci zachytit takovým, jakým skutečně je, pokud je. Jeho názory, postoje k tomu nejdůležitějšímu, co v konečném důsledku vytvarovalo i mě, i mého bratra. A natočila jsem dokumentární film. Byl to můj druhý film. Do filmové školy jsem nikdy nechodila, ani do Arnoštových kurzů.“

Jaký byl jako „herec“?
„Neskutečný. Trpělivý, nijak mě nedirigoval, byl velmi otevřený. Ani otázky nechtěl dopředu vědět, aby byl bezprostřední. Ve všem mě podporoval. Kromě výběru manžela, s kterým nesouhlasil. Jednou řekl, to bylo už když jsme spolu žili, že by ho zastřelil.“

Prosím?
„Sbíral starožitnosti včetně revolverů. Člověk si nebyl jistý, jak daleko byl schopný jít. Manžel je o hlavu menší. V tom to asi nakonec spočívalo, ne v tom, že je z Indie. Poznali jsme se na univerzitě ve Washingtonu a jeho rodiče našemu kamarádství také nebyli nakloněni. Vybrali mu podle tradice nevěstu, která splňovala jejich kritéria – možná i jeho, než se se mnou seznámil. Dopisovali si s její rodinou, vyměnovali fotografie.“

Ale pak se to zklidnilo, že?
„Po sedmi letech, když se nám narodil syn, jejich první vnuk. A Arnošt s maminkou přišli do porodnice, Arnošt si ho vzal do náručí a šeptal mu „Miláčku“. Nechápala jsem, jak mu může říkat „miláčku“ když ho nezná. A bylo to. Arnošt manžela začal obdivovat, skamarádily se naše rodiny, propojily krásným vztahem. A maminka také, protože byla přesvědčena, že by to se mnou nikdo jiný asi nevydržel.“

Díky dětem máte doma Sinajskou poušť, že?
„Mám ráda poušť... Ten „miláček“ se jmenuje Negev, mladší Sinaj. A jmenují se Lustig, a až potom Vijay. Je to spojené příjmení bez pomlčky. Začíná na Lustig. V českém pase mají Lustig, v americkém Lustig Vijay. A to proto, že žena, která si vezme brahmína, on je skutečně z brahmínské kasty, si podle tradice má vzít první jméno svého manžela jako své příjmení, aby se nedělila o jeho karmu, protože každý člověk si má vytvořit svou vlastní karmu. Takže já mám být Eva Vijayová… Jenže já jsem Lustig, Lustigová, takže to nepřicházelo v úvahu. S manželem jsme se domluvili, že kluci budou Lustig, a že to nebude jejich „prostřední“ jméno, ale jejich příjmení bez pomlčky! Takže ve Švýcarsku, kde vyrůstali, byli pro všechny Lustig – kdo by se ještě připisoval s Vijay. Ale kvůli karmě jsme jim přidali Vijay. Člověk nikdy neví.“

Nemáte s tím ale problémy na hranicích?
„Bývají. Máme troje příjmení – já jsem Eva Lustigová, kluci jsou Lustig Vijay, a manžel je Vijay Srinivasan. Celníci občas nechápou, proč cestujeme spolu, proč jdeme k jedné přepážce… Jednou, když manžel cestoval s tím menším do Anglie, tak nechtěli toho malého s ním vůbec pustit, že to není jeho syn – ptali se, kdo to je? Nevypadá jako on. A ten malej se rozbrečel, jak to, že tatínek není tatínek, a jak má dokázat že je jeho syn?“

Kde vy osobně máte své kořeny? Sešli jsme se na vaše přání na kraji židovského města, kousek od nás je Staronová synagoga… Jsou tady?
„Ano, cítím je tu víc než kdekoli jinde. Praha… To jsou mé zapuštěné kořeny. Myslím, že i mí synové, kteří vyrůstali jinde, je mají trochu tady. Ve Švýcarsku ne, v Americe ani nežili. Indie? Tam je také nemají. I když jsou snědí, trochu jako Romové – protože Romové pocházejí z Indie – na Indy vypadají moc bledě. Právě proto na ně holky v Indii letí – je to svým způsobem pozitivní diskriminace. Oba jsou vysocí, štíhlí, bledí, příjemní a samozřejmě gentlemani.“

Říkala jste, že jsou snědí… V Čechách s tím problém nemají?
„Problémy s odlišností jsou všude, na celém světě. Bohužel. Lidi se bojí rozlišnosti. Neví, co s ní, když ji neznají. Tady – ve městě i na venkově. Když byl Negev malý, šli jsme spolu v Praze po ulici, a proti nám šla malá holčička s maminkou – jako já s ním. A přesunula se na druhou stranu, a řekla mamince – Mami, cikáni! Na druhou stranu když s kluky jedu v Praze tramvají, a jedou s námi Romové, tak se na ně dívají jako na své lidi – a nevědí, jestli jsem jejich milenka, proč jsme spolu, protože se držíme za ruce…“ (smích).

Jak často jste v Praze?
„Velice často. V prosinci kvůli AL90 skoro pořád. Ale v průměru jednou do měsíce – mám tu různé projekty – jedná se o Arnoštův odkaz, i o jiné.“

Praha má tedy pro vás zvláštní kouzlo?
„Je tu skvělá atmosféra, inspirativní, mám to tu ráda. Podívejte, ještě voní tiskařskou černí (vybaluje z papíru objemnou knihu. Krásně jsem si početl, čtu na obálce s dvojportrétem Arnošta Lustiga a Oty Pavla). Knihu jsme dávali dohromady s Mladou frontou a Památníkem národního písemnictví. Několik měsíců. Bylo důležité stihnout prosinec, v rámci 90. jubilea Arnošta. Petr Kotyk, hlavní architekt této knihy, na ní pracoval ve dne v noci. Jsme Petrovi i za neochvějnou podporu A. Kočího z Mladé fronty s bratrem Pepim vděční. Plánujeme další, ale teď si na chvíli dáme pohov. V Praze se totiž skvěle tvoří.“

V Praze tvořil leckdo…
(smích) „To máte pravdu, a leccos je skoro nepřeložitelné. Takový Bohumil Hrabal… Můžete přeložit slova, můžete přeložit děj, ale tu atmosféru, ten český kontext… V tom je na tom Lustig líp.“

Vraťme se k Arnoštu Lustigovi, ale ne jako ke spisovateli. Jaký byl doma? Veselý, smutný?
„Ernst Lustig. Vážně veselý. Má to ve svém jménu a příjmení, říká se tomu nomen omen. Žil dvěma životy – jeho slovy: „Jsou to dvě doby, s nimiž si hraje moje paměť, jako si dítě přebírá svůj vnitřní svět nebo jako si hrají starci. Jsou to životy souběžné, třebaže ten první už uplynul a ten druhý plyne. Život otroka odsouzeného k smrti, a trosečníka, který se zpožděním oplakává utonulé.“ (Paměť, Eseje, 2001). Když psal, vyžadoval absolutní ticho.“

A když nepsal?
„Samotu psaní kompenzoval. Rád sportoval, byl stále v pohybu, zajímal ho svět, lidi, rodina, kamarádi, nikdy neřekl, že na nás nemá čas. Dával ze sebe, co mohl – chtěl vědět co pro druhého může udělat. Byl dostupný, přímý, vstřícný, laskavý, štědrý, kamarádský. Nepřerušoval, nechal lidi mluvit i domluvit. Někdy s ním byla strašná legrace. Vždy byl informovaný, několikrát denně sledoval zprávy. Neustále četl, poslouchal hudbu, stýkal se s lidmi, komunikoval, zdokonaloval se, chtěl se dotýkat svého stropu. Když se podíváte na jeho knížky, vidíte červenou nit – ve zkoumání „pro co se člověk narodil. Pro užitečný život bez ponížení, pro důstojnost všedního dne, pro život na vlastní učet?“ (Paměť, Eseje). Dělal vše pro to, aby prostředí, ve kterém jsme žili, bylo krásné, příjemné, čisté a bylo nám dobře. Celý život doháněl život „normální“. Nicméně, v jádru byl vážný a smutný. Jeho slovy: „V lágru jsem strávil dva roky dospívání. Naučil jsem se, co se učí lidské mládě o světě, o vztazích mezi lidmi. Poznal jsem, co znamenají okolnosti, osud rozum, štěstí, smůla. Co je odpovědnost, neodpovědnost, morálka. V čem je osud silnější než moudrost, štěstí víc než zásluhy.“ (Paměť, Eseje). Konkrétně - velmi smutného si ho pamatuji hlavně po okupaci ČSSR. Tento stav trval hodně let, skoro až do doby než přišla sametová revoluce, a potom zase kolem roku 2006–2007, když bylo jasné, že maminka na tom už nebude lépe.“

Na čem psal? Vzal na milost počítač?
„Ne, až do konce života psal na klasickém psacím stroji. Naposledy na něm klapal zhruba dva – tři týdny před smrtí v nemocnici“

Jaký byl jako táta? Byl přísný? Nebo vás rozmazloval?
„Ještě předtím, než jsem pochopila, kdo Arnošt je? Hmmm… Zakódováno mám, že když tvořil, tak musel být klid. I maminka nám říkala – tatínek píše… Chodťe po špičkách.“

Takže jaký byl jako rodič?
„Byl součástí našich životů. Nebyl odtažitý intelektuál, který přes svou tvorbu nežil „normální“ život. Pekl nám brambory, dělal topinky a steaky, hrál si s námi, brával nás na procházky, chodili jsme plavat, bruslit, lyžovat, vodil mě na kurzy moderního tance, na gymnastiku… Byl osvobozený otec, přítomen, zapojen. Zajímal ho každý detail našeho života, naše lásky, trápení, učení, vývoj. Maminka byla taky taková! Já měla opravdu štěstí na rodiče. Mami byla moc fajn – a také angažovaná. Ale Arnošt se dokázal i pořádně rozzlobit!“

Co ho třeba dokázalo vytočit?
„Když jsme se nechtěli o něco rozdělit. Jednou když mi bylo asi šest, se se mnou můj starší brácha nechtěl rozdělit o čokoládu, a to ho seřval. Rozdělit se o poslední kousek chleba – to byla Arnoštova mantra. Tak jak to psal v Ditě Saxové (1962), své první novele s ženskou hrdinkou. On to nejvíc dodržoval – v Americe, v Iowa City, kde jsme bydleli když pracoval v mezinárodním programu pro spisovatele. Byli jsme chudí jak kostelní myš. Dělil se s námi o honorář za scénáře. Když mu zaplatili, vyjeli jsme si 300 km do Chicaga. Do muzea, k jezeru a koupit si něco krásného. Každý člen naší rodiny dostal 150 dolarů. Sobě dal tu stejnou částku. V nějaké své knížce pak popisuje, že si myslel, že si koupím lyžařskou bundu, a já si místo bundy koupila takový dlouhý kabát s kapucí jako z Turgeněva, protože jsem chtěla vypadat jako princezna. Courala jsem ho po zemi, protože byl na mě moc dlouhý.“

Když jste zmínila dárky – jaké jste dostávala dárky jako malá? Knížky? Oblečení? Jak jste vůbec slavili konec roku?
„Myslíte Vánoce?“

To přímo ne, ptám se na konec roku…
„Vánoce jsme neslavili. Není to židovská tradice. Ale vlastně… (zamyslí se a přimhouří ve vzpomínkách oči). Není to pravda, vánoce jsme přestali slavit až v emigraci. V Izraeli to nemělo ten smysl. A jestli jsme v Praze měli jako židé doma stromeček? Měli. Chanuku jsme tu neslavili. Mami vánoce neznala. Byla z ortodoxní rodiny v Ostravě, kde měli dvě kuchyně – jednu na košer jídlo… Zato Arnošt chtěl, abychom nebyli o ten zážitek ochuzeni. Abychom neměli pocit, že jsme jiní. Aby nám to nebylo líto…“

Zdobili jste stromek?
„Ano, cukrovinkami, papírovými ozdobami, jako všichni. Mami pekla vánočku, dělala rybu, kapr plaval ve vaně, pak ho přikryla, klepla kladivem...“

A dárky byly?
„Spíš praktické. Gramofonové desky, některé z nich máme dodnes v Americe, brusle, rukavice, pochopitelně knížky… Jako ten největší dar jsme jezdili vlakem do Tater na lyže…“

Máte sbírku desek? To máte docela cennost.
„Že ano? Vinyl se vrací do módy, a elpíčka jsou dneska pěkně drahé. Mám jich spoustu, je tam i můj oblíbený Leonard Cohen, který nedávno zemřel. To byl velký umělec… A víte, že začal také jako spisovatel? Napsal několik novel, psal básně, ale i když to dostávalo dobré kritiky, nemohl se s tím uživit. Někdo mu poradil – dej se na hudbu! On měl rád country, nějakou dobu žil v Řecku v nějaké umělecké kolonii. Tam se seznámil se svojí Marianne. Jeho texty jsou poetické, hluboké, krásné. A teď umřel… A to mě strašně zasáhlo.“

Proč?
„Kromě toho, že jsem mu chtěla poslat „Krásně zelené oči“ a seznámit ho s Arnoštem v případě, že by ho neznal, to má i osobní důvod. „Oči“ jsem mu nakonec neposlala. A kdybyste se mě zeptal, jestli něčeho v životě lituji, tak je to tohle. Když měl vyjít v jednom časopise první velký rozhovor se mnou po Arnoštově smrti, pro titulní stránku mě fotil vynikající fotograf Jan Zátorský. Chtěl, abych se nesmála, abych vypadala jako truchlící dcera. Jenže já se hodně směju. Maminka mi říkala: „Nesměj se tolik, dělá to vrásky.“ Ale Arnošt nesouhlasil: Neposlouchej takový rady. Sluší ti to, směj se dál.“

Jakou to má souvislost s Cohenem?
„To je právě to – když měl ten rozhovor vyjít, přijel do Prahy Leonard Cohen, spíchli s ním rozhovor, který vyšel ve stejném čísle jako se mnou, a samozřejmě ho dali na titulku. To si dovolili dost, že? Ale já Cohena zbožňovala a zbožňuju. Prominula jsem mu to. Nikomu jinému bych to neprominula!“

Litujete něčeho s rodiči?
„Ne. Byli jsme si velmi blízcí, prožili jsme toho spolu spoustu, neměli jsme mezi sebou tajemství. Všechno jsme si řekli. Arnoštovi jsem říkala, že mi na smrtelné posteli musí povědět o všech svých milenkách, jestli náhodou nemám nějaké další sourozence… I to mi prozradil.“

A máte?
„Nemám. On byl spořádanější, než ze sebe dělal. O mé mamince říkal, že kdyby si ho nevzala, tak by se snad zastřelil. Jejich milostný příběh ztvárnil ve své třetí knize Ulice ztracených bratří pod názvem „Dívka u oleandrového keře“. To by se dalo natočit. Na světě je hodně nadaných režisérů. Teď jen najít čas na tomto projektu pracovat!“

Vzpomínal Arnošt doma na svoje dětství, které prožil v Libni? Na své příhody, na kamarády? Akademická malířka Helga Hošková-Weisová, čestná občanka Prahy 8, na něj v rozhovoru pro srpnovou Osmičku třeba vzpomínala…
„Helga je velká kamarádka mojí tety Hany, je jen o pár let mladší, než byl Arnošt, potkávali se nejen v Libni, ale i v koncentračním táboře. Na své dětství samozřejmě vzpomínal, třeba jak jeho matka Terezie před ním musela zamykat kredenc s cukrem. Byli chudí a kilo stálo 4 koruny. Arnošt vyrostl na pavlači, a to v něm zůstalo. Z druhé strany mu to pomohlo přežít válku. Arnošt tvrdil, že vyrostl na ulici, rodiče neměli čas se o něj starat, k obědu měl kolikrát jen cibuli s vodou. Cibuli s klukama ukradli na trhu. Kniha „Dům vrácené ozvěny“ je nejen o transportu, lágrech, o smrti jeho tatínka Emila v Osvětimi v roce 1944, ale z velké části o jeho dětství právě v Libni. Je to silně autobiografická kniha. Obsahuje i originální „libeňské“ desatero, kterým se doma řídili. V čem se má člověk poučit od dítěte a v čem od zloděje. (Hledá chvíli v kabelce) Tady ho máte.“ (podává mi lístek)

Libeňské desatero
Z chasidského slabikáře. Ve službě Bohu se člověk může poučit ve třech věcech od dítěte a v sedmi od zloděje. Od dítěte se můžeš naučit: 1. Být vždycky šťasten. 2. Nikdy nečinně nesedět. 3. Brečet pro všechno, co chceš. Od zloděje se můžeš naučit: 1. Pracovat v noci. 2. Když nezískáš to, cos chtěl, za jednu noc, pokus se o to druhou. 3. Milovat své spolupracovníky a druhy jako se zloději mají navzájem rádi. 4. Dokázat i za malou věc riskovat život. 5. Nepřikládat přílišnou hodnotu ani věcem, za něž jsi riskoval život. 6. Přestát všechny druhy mučení a bití a zůstat i na konci tím, čím jsi. A za sedmé: Věřit, že tvoje práce má cenu a nechtít ji změnit.“

Bral vás tatínek na místa svého dětství?
„Ne. Já mám v paměti Libeň jen podle jeho knih a vyprávění. Před emigrací jsme bydleli na Vinohradech. Poprvé jsem byla v Libni až před dvěma lety, kdy jsme s bratrem Pepim zašli na Palmovku, kde se Arnošt narodil. Bydlel v Královské – to najdete v Domě vrácené ozvěny, dnes Sokolovské ulici a chodil od pěti a půl do školy Pod Palmovkou. Na Libeňském zámku dochodil třetí měšťanku. Nedaleko odtud po válce chodil na Obchodní školu v Karlíně. Z měšťanky ho s nástupem nacismu a norimberských zákonů vyhodili, takže se vyučil ozdobníkem a krejčím. Mimochodem měl cit pro krásu a velmi vyvinutý vkus. Věděl, co komu sluší. Například mi v Německu koupil texasky, které mi padly jako bych v obchodě byla s ním, nebo mi přivezl boty z Buenos Aires, nevybrala bych si lépe.“

Vy jste tu nikdy předtím nebyla?
„Nebyl na to čas a vlastně ani nebyl důvod sem chodit. Libeňskou synagogu, kam ho maminka jako kluka tahala, a odkud vždycky utekl, jsem poprvé viděla, když jsme tady byli s bratrem. Ani v hudebním divadle v Karlíně jsem nebyla až do nedávna, i když tam chodili s rodinou na operetu a na Silvestra přímo na Fledermausse. Prý tam usínal, bylo mu přeci málo. Později se ale k vážné hudbě solidně dopracoval a měl ji velmi rád. Z přehrávače, který měl u postele ještě než se „odstěhoval“ do nemocnice, poslouchal Verdiho Traviatu, Aidu, Nabucca, Bizetovu Carmen, Offenbacha, Strausse… Nebyli to slovanští skladatelé, neměl ani české, ani Dvořáka, Smetanu, Janáčka, které já miluji… S mojí mami chodil pravidelně každou středu do divadla. Chodila nás hlídat babička Terezie, svérázná žena, která absolvovala německé školy, nosila nám větrové bonbóny a vypravovala o Libni, Moravské Třebové, odkud pocházela a o Emilovi, svém muži, s kterým se seznámila přes inzerát z novin. Zřejmě s ním nebyla nuda. A měl krásné modré oči a byl pyšný na to, že pochází z Českých bratří.“

Mluvíme sice o vašem otci Arnoštu Lustigovi, kam byste ale lokalizovala své vlastní kořeny?
„Praha. Vltava. Chata u Benešova, do které dodnes jezdím, máme ji společně s bratrem. K té mám hluboký vztah, máme tam skvělé sousedy, které známe celý život. A ještě i Slovensko, Tatry, kam jsme jezdili lyžovat. Kořeny mám židovské, místně je to Praha, Benešov, Radotín, tam jsme jezdili za rodiči Oty Pavla, a Tatry. Jsem Čechoslovák.“

Žila jste v Praze, v Izraeli, v Americe, ve Švýcarsku… Kde jste vlastně doma?
„Domov je tam, kde to mám ráda, a kde jsou lidi, se kterými mi je dobře. A to je tady. Ale abyste to pochopil správně – já jsem doma i v Izraeli, i v Záhřebu, i v Římě! Ve Vatikánu jsme po emigraci, kdy jsme dva týdny čekali na povolení odjet do Izraele, bydleli u jeptišek.“

Položím vám banální otázku: Kdo jste?
„To není jednoduchá otázka, ale přímo zákeřná! Kdo je Eva Lustigová…? Podle toho, co chcete slyšet…“

Děti se ptají takto jednoduše…
„To ano, ale ta odpověď… Určitě nejsem Švýcarka, byť tam už přes dvacet let bydlím a pracuji. Američanka taky ne, nezapustila jsem tam kořeny.“

Nehrála jste tam s nimi kuličky, to je mi jasné…
„Je to tak. Lidi mě ale jako Američanku berou, protože mluvím americkou angličtinou líp než česky, a kolikrát líp než oni sami, že mě to až nutí je opravovat... Navíc mám za manžela Inda…“

OK, tohle by dítě nejspíš pochopilo. A odpověď pro dospělého?
„Vy mi dáváte… Já vám to řeknu asi takhle: Jsem sestrou všech hrdinek v díle Arnošta Lustiga. Mám jednoho bratra a hodně sester. Mé sestry mě inspirují – Kateřina Horovitzová, Dita Saxová, Colette Cohenová, Tanga (Inge Grossová), Perla Schlomovičová, Lea… To je moje krev, moje rodina. Někdy přemýšlím, jestli jsem neožila jako Golem z hlíny, jestli nejsem z Arnoštem napsaných příběhů.“

Zvláštní myšlenka.
„Cítím to tak. Je ve mně smutek. Tragédie. Trauma trvá pět generací. Já jsem teprve ta druhá generace. Nejezdím do koncentračních táborů, protože jsem tam byla. Bratr i moje děti se na mě zlobí. Bratr je dokumentarista a jezdí tam se studenty. I mé děti jsem tam vlakem Lustig poslala. Sama jsem nejela. Nebyla jsem ve skutečnosti v žádném koncentráku, ani v Terezíně. Nemůžu! Obdivuji moji tetu Handulinku, že to dokáže i dnes ve 92 letech. Jezdí tam mluvit o svém osudu, o Arnoštovi, o Šoa. Očitých svědků je čím dál méně, a na ty hrůzy a zvěrstva se nesmí zapomenout.“

Proč si myslíte, že jsou osudy literárních postav spojeny s vámi?
„V Americe, když mi bylo 17, mě Arnošt požádal, ať mu napíšu, o čem se mi zdají sny. Chtěl dívčí sny. Chtěl znát, o čem přemýšlím, moje pocity… A z toho je Nemilovaná (pozn.: jde o příběh prostitutky Perly v terezínském ghettu stylizovaný jako její deník). Chtěl vědět, co by se stalo s mou nevinností, kdybych se narodila do té doby... Představoval si, jaká bych byla. Takže jsem TO taky dělala za sardinky, za 5 deka margarínu.“

Dalo by se říct, že jste pro tátu, pro Arnošta, byla literární inspirací? Že se jeho svět a jeho literární dílo neustále prolínaly?
„Jenže jeho literární svět nebyl jen literární, to byl svět, ve kterém existoval. Arnošt používal vzorec Dostojevského, který tvrdil, že každá literární postava by měla být slitinou nejméně čtyř lidí, aby byla skutečná, zajímavá, hluboká – protože život je pestřejší než si jakýkoliv autor může vymyslet.“

A vy jste byla jednou tou částí?
„Ano. Poslední tři čtyři roky jeho života mně požádal, abych mu napsala, co je to být ženou, která miluje, o čem se baví děvčata, než usnou, co očekává žena od milence. V zásuvce jeho stolu jsem našla moje poznámky, které slovo od slova použil v novele Láska a tělo. Říkal: Evko, já ti to ukradnu! Odpovídala jsem – Je to pro mě privilegium, vem si to!“

Byla jste tedy pyšná, že vaše myšlenky táta použil.
„Samozřejmě! Něco z mých myšlenek najdete třeba ve Zloději kufrů, ale když to nevíte, nepoznáte to.“

Takže vaše publikační činnost vlastně začala mnohem dříve než vydáním knihy povídek v roce 2011, kterou jste napsali společně s Arnoštem?
„Začala jsem psát básně už v Záhřebu, když mi bylo 14. Ale nepublikovala jsem je. Arnošt mě pořád provokoval: Hele, Číčo, přestaň s básničkama, nechceš už raději napsat něco pořádného? Tak jsem napsala povídky – a jemu se líbily!“

Jak vám táta říkal?
„Byla jsem pro něj Evka. Říkal mi všelijak – Číčo, Čičiličino, taky Kachničko... Všechny knížky, které mu kdy vyšly, v jakékoliv řeči, dával každému členu naší rodiny, včetně své sestry a babičky. A pokaždé tam vepsal věnování. Myslím, že by byl zajímavý projekt vydat jednou všechna ta věnování v jedné knížečce. A když je mi někdy smutno, tak si ta věnování pročítám, jak mě oslovoval – Milá Suprčičičilino, tady zase Nadané režisérce, která dobude svět naším malým velkofilmem, nebo Mé nejlepší ošetřovatelce na světě…“

Takže to nebylo takové oficiální Milé dceři…?
„Nikdy! To byly skvosty, nejen oslovením. On uměl věnovat, on SE uměl dávat. Myslím, že to umím taky.“

Co máte ještě po něm?
„Radost ze života, ale i bolest z toho všeho, co se vlní nitrem. Také trochu šílenství a hodně energie.“

A máte něco, co měl on, a vy nemáte – a chtěla byste mít?
„Nechybí mi nic. Vždycky jsem ho obviňovala, že si moje maminka měla vzít toho druhého pána, který byl do ní zamilovaný, to byl jeho druhý nejlepší kamarád Johny Plaček. Později se stal izraelským vojenským atašé. V 70. letech ho zabili teroristé v Americe. Byl český žid, který se vyhnul koncentrákům tím, že včas emigroval do Palestiny. Shodou okolností to léto v roce 1948, kdy se Arnošt seznámil s mojí mami – ačkoli byli oba v Terezíně, odtud se neznali, mami tam se sestrou zůstala, Arnošt šel dál – se do mami zamiloval i Plaček, který si změnil jméno na Alon, což je izraelské jméno. To byl opravdu krásný chlap! Viděla jsem ho, když jsme přijeli do Izraele. Vzal si marokánskou židovku a měl s ní tři holky, učiněné královny krásy! A já mami vždycky říkala – měla sis vzít Johnyho, byla bych taky krásná (úsměv). Mami byla taky krásná, a já zdědila po Arnoštovi nos… Johnyho jsem měla velmi ráda. Spolu s Otou Pavlem pro mě byli takoví strejci.“

Spisovatel a novinář Ota Pavel?
„Ano, měla jsem ho taky moc ráda. Ota mě někdy hlídal. Když rodiče šli do divadla nebo na Václavák tancovat, a nemohla babička, zaskakoval Ota.“

To jste tedy měla kolem sebe hvězdné literáty. Tomu vlivu se asi nedalo uniknout.
„Někdy jsem Arnoštovi vymýšlela názvy knih – třeba Tachles byl můj nápad. Nebo Oheň ve vodě.“

Pomaloučku zjišťuji, že jste byla takový specifický spoluautor už hodně dlouho?
„To vůbec ne! Jeho práce byla středem rodinného dění. V Jugoslávii jsem mu například dělala ve 14 letech korektorku stránek, než šly do tisku… A vztahuje se to i na moji rodinu. V roce 2004, po návratu z projektu Kulturní karavany evropské identity – zúčastnil se jí i Arnošt, Alan Pajer a František Cinger – napsal můj tehdy prvně zamilovaný čtrnáctiletý syn Negev básničku. Arnoštovi jsem ji ukázala, protože byla krásná a on se ho zeptal, jestli by mu ji půjčil do povídky „Ludvíček: Der Vierteljude“ (z které se později stala novela „Zloděj kufrů“). Letos mi básničku připomenuli studenti ZUŠ v Litoměřicích při její dramatické inscenaci během akcí AL90 právě v libeňské synagoze ve svém děkovném dopise, že mohli v inscenaci účinkovat. Jejich nadané režisérce, učitelce Lence Pařízkové a škole jsme s bratrem dali licenci... Když vyšla knížka Tachles...“

Promiňte neznalost, co to znamená?
„Tachles znamená v jidiš „k věci“, tedy máme se k věci, jsme lidé činu, nekecáme, řekneme a uděláme. A zrovna do téhle knížky mi napsal věnování: Čičiličině, my jsme oba tachles, a tak trošku filosofie. A myslel tím, že oba rádi přemýšlíme o věcech. Že jsme si podobní, že máme hodně společného. I to šílenství, také chodím po stolech, a k narozeninám jsem mu dala 100 kilo soli... V Česku se to nemusí vysvětlovat, ale v cizině pohádku Sůl nad zlato lidi neznají...“

Vy jste s otcem opravdu výrazně spojená…
„Neuvěřitelně. Neviditelnou nití. Rozuměl mi a uměl mě vést. I v tanci.“

Tanec byl jeho vášní?
„Nejen jeho. Oba rodiče byli vynikající tanečníci, a když někde hráli Ota Satler a Egon Levitt, nemohli chybět na parketu. To byli muzikanti, kteří hráli v Terezíně – i v roce 1943 při návštěvě Mezinárodního červeného kříže, která měla zjistit, jak si tamější vězni žili.“

To vaše spojení přetrvalo i jeho odchod?
„Samozřejmě. Je na to trochu citlivý můj manžel, který si myslí, že jsme s Arnoštem něco freudovského. Řeknu vám to takhle – je to obdobné jako s těmi ženskými postavami z jeho knížek. Je pro mě živější než živí.“

Praha 8 se pyšní tím, že je Arnošt Lustig její rodák. Jak to cítil on sám? Jaký měl vztah ke svému rodišti?
„Přečtěte si povídku Ďábelská jízda na koloběžce v souboru povídek Ulice ztracených bratří – to je celý Arnošt, jak vyrůstá v Libni. Jen ho vychovává jeho otec, protože maminku zatklo Gestapo, když mu byly čtyři. Ve skutečnosti prý ve čtyřech letech přejel na koloběžce papírníka, který před ním upadl, a papírnice si pak šla Arnoštově mamince stěžovat. Když mu bylo osmdesát a natáčela jsem s ním dokument Tvoje slza, můj déšť, jsem mu koloběžku přivezla ze Švýcarska. V mém filmu se na ní projíždí na Nákladovém nádraží v Holešovicích. Je to jedna z mých oblíbených scén. Usměvavý, svěží osmdesátiletý na koloběžce.“

Jak se při tom návratu do dětství tvářil?
„Reflexivně. Tachles a trochu filosofie.“

Ptal jsem se vás, kdo jste. Na závěr se proto ptám – kdo byl Arnošt Lustig?
„Arnošt byl pyšný na své češství i na své židovství. A nejvíc si vážil člověka. Lidí spojených s pravdou a upřímností. Dobrých lidí. Člověka, který je schopný ze sebe vydat to lepší, protože v každém z nás je to lepší i to horší. Svojí podstatou byl Arnošt spisovatel. Psal, aby mohl žít. Žil, aby mohl psát. Psal o tom, co měl v krvi, v srdci, v mozku. Psal každou volnou vteřinu. Psal i tehdy, když nepsal. Jeho slovy v knize rozhovorů Dobrý den, pane Lustig s M. Koubou, která mi je velice milá: „Slyším v duchu dialogy svých postav. Napadají mě akce mých postav. Slyším a cítím ozvěny toho, co slyší a cítí mé postavy. Sleduji svět, který je i není. Jsem pořád ve světě svých příběhů. Žiju neustále ve dvojím čase a prostoru.... Během dne je se mnou třeba veselo, ale v noci když jsem sám, už taková legrace není. Slyším hlasy mrtvých. A přemýšlím nejen o těch mladých, hezkých a šťastných, ale i o těch ubohých, nemocných a bezmocných starcích, kteří už neměli ani naději, že by se něčeho dožili. Věděli, že zahynou – hůř než zvířata, přesto se chovali důstojně. O tom píši... Musím napsat... příběh ve kterém budou všechny osudy obsazeny, jako je v kapce vody moře.“

Děkuji za rozhovor.
Vladimír Slabý

Rozhovor byl ve zkrácené podobě uveřejněn v měsíčníku Osmička 01/2017 (PDF, 6,2 MB).


Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.