Rozhovor: Vladimír Ilberg, elektrotechnický vizionář z Kobylis: S LEDkami jsme dokázali předběhnout i Američany

Digitální hodinky, digitální fotoaparáty, LED obrazovky, displeje mobilních telefonů – za vším najdete myšlenky a zhusta i patenty vědce Vladimíra Ilberga (nar. 1927). Tento dvaadevadesátiletý český Jules Verne nebo spíš A. C. Clarke v kombinaci s Edisonem bydlí už dlouhá léta v Kobylisích a pracoval v Ústavu radiotechniky a elektroniky Československé akademie věd v Chaberské ulici v Praze 8.
Když vám letos v lednu blahopřála za Prahu 8 paní místostarosta Vladimíra Ludková k narozeninám a vy jste u vánočního stromku ozdobeného vlastnoručně vyrobeným osvětlením z LED diod – stále máte doma na stole miniaturní dílničku s pájkou – začal vyprávět o svém životě a práci, okamžitě vznikl i nápad představit vás v Osmičce. Jenže když jsem se na rozhovor začal chystat, kromě pár odkazů na články v časopise Sdělovací technika z poloviny 50. let jsem o vás skoro nic v češtině nenašel, spíš v němčině…
„To je logické, vždyť jsem od roku 1969 žil přes dvacet let v Německu, pracoval jsem ve dvou významných firmách. A ty články…? To je úplný začátek mé vědecké kariéry.“
Dobře, vezměme to tedy takříkajíc od Adama. Kde má kořeny vaše láska k elektrotechnice a technice vůbec?„Narodil jsem se v Záluží u Mostu. Otec byl horník, přesvědčený a hlavně činný vlastenec a znalec dějin českého národa. Já jsem se v jedenácti letech zúčastnil v roce 1938 všeobecné mobilizace. Stavěl jsem spolu s vojáky v Záluží barikády a pomáhal budovat okopy a posty pro kulomety a děla. Po Mnichovu jsme se proti své vůli stali občany Německé říše, ale rodiče spolu s dalšími příbuznými podali i přes značné riziko tzv. opční prohlášení a československé občanství nám bylo vráceno.“
Mohli jste pak v Záluží zůstat?„Ne. Odešli jsme do Rozdělova u Kladna, tatínek doufal, že jako horník tu najde rychle práci, ale nenašel. Jako uprchlíci před nacisty jsme byli na ulici a jen z milosti dobrých českých lidí jsme půldruhého roku bydleli v prádelně 2x3 metry s betonovou podlahou, malým okénkem a netěsnícími dveřmi na dvůr. A pak jsme 16. března 1939 zažili německou okupaci podruhé… Otec až mnohem později dostal práci na dole v Libušině a díky pracovníkům Československé péče o mládež jsme dostali i byt v Kladně na Ostrovci.“
To pro dvanáctiletého kluka z vlastenecké rodiny asi nebylo nejradostnější období…„Bylo to složité hlavně pro rodiče. Já byl přijat na Vyšší průmyslovou školu, jenže dva měsíce po zahájení prvního ročníku gestapo na příkaz K. H. Franka školu násilně uzavřelo. Polovina profesorů i řada studentů skončila v koncentračním táboře v Terezíně. Já naštěstí ne.“
Co jste tehdy dělal?„Pracoval jsem jako praktikant u pana Nedvěda v jeho stavební firmě a měl proto přístup na stavby budov pro gestapo, na nichž dělali i političtí vězni, mezi nimi i důstojníci naší armády, kteří byli vězněni v kladenské sokolovně. S vědomím manželky pana Nedvěda i dalších zaměstnanců jsem jim pomáhal jak jen to šlo. Nosil jsem jim jídlo, s tichým souhlasem stavebního mistra jsem umožňoval setkávání vězňů s rodinami a přáteli. A vězněnému plukovníkovi čs. armády Bohumíru Podlézalovi jsem předával i nejčerstvější zprávy ze zahraničních rozhlasových stanic, které jsem poslouchal u sousedů.“
To byla vaše první zkušenost s radiotechnikou?„Ne. Úplně první zážitek byl rozhlasový přenos z Masarykova pohřbu, který jsme s rodiči poslouchali v roce 1937. Bylo mi deset a fascinovalo mě, že jsme zvuk z krystalky zesílili tím, že jsme položili sluchátka na talíř, a rozezvučely se víc. Radiopřijímače mě pak už nikdy nepřestaly zajímat, dodnes raději poslouchám rozhlas, než bych si pustil televizi.“
Ale pasivní poslech je něco úplně jiného než aktivní „šťourání“ v přístroji.„Fyzika, zejména elektrotechnika, mě velmi bavila. Když se škola znovu otevřela a mohl jsem pokračovat ve studiu, naučil jsem se od spolužáka radiomechanika Jardy Janáčka navíjet cívky do vykuchaných rádií.“
Proč vykuchaných?„Němci cívky z rádií odstraňovali, aby lidé nemohli poslouchat zahraniční vysílání. A my s Jardou jsme je do těch jednoduchých dvou a třílampovek zase dávali.“
Nebál jste se prozrazení a trestu? Ten přece mohl být absolutní… (chvíle mlčení) „Třikrát jsem prožil stanné právo vyhlášené německými okupačními orgány v Kladně, viděl jsem dým z hořících Lidic, viděl jsem i auto odvážející lidické ženy a děti, můj prastrých Karel Ilberg byl gestapem popraven… V březnu 1945 byla naše škola znovu uzavřena a naše třída šla na výcvik k Technische Nothilfe, technickým nouzovým sborům. Na cestě do Semil, kde jsme měli bourat dřevěné baráky u továrny na letecké turbínové motory, byl náš vlak bombardován. Ze Semil se mi podařilo v dubnu utéct a dostat se šťastně domů. To už jsem věděl, že se ta nacistická hrůza blíží ke konci.“
Jak to?„I v Semilech jsme měli rádio, byla to krásná krystalka z ebenového dřeva. Napnuli jsme dlouhou anténu kolem čtyř komínů tábora, poslouchali Londýn a věděli vše o postupu Spojenců. A 4. dubna 1945 jsme slyšeli československou hymnu na počest osvobození Bratislavy.“
Co bylo po válce?„Odmaturoval jsem s vyznamenáním a s rodiči jsme se vrátili do Mostu, ale tatínek brzy umřel… Protože mě lákala spojovací technika a byl jsem nesmírně vděčný armádě za to, co dokázala, přihlásil jsem se do vojenské akademie v Hranicích ke spojovacímu vojsku. Akademii jsem v roce 1949 absolvoval, stal se ze mne poručík. Působil jsem v Praze na Petříně ve vojenském radioelektrickém ústředí.“
Nastala pro vás doba klidné práce?„Kdepak. 19. února 1951 jsem byl přímo na ulici u Chotkových sadů zatčen a byl odsouzen na 12 měsíců vězení a ke ztrátě vojenské hodnosti.“
Proč?„Neohlásil jsem tzv. trestný čin kamaráda z letecké vojenské akademie, který byl ale přitom z akademie vyloučen, šikanován a v polovině roku 1949 emigroval. Po návratu do Československa byl zatčen a odsouzen k 18 letům za špionáž.“
Když jste se vrátil z vězení, čím jste se živil?„Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Na radu Ludvíka Hávy, se kterým jsem se znal z Hranic, jsem zaklepal na dveře Výzkumného ústavu pro elektrotechnickou fyziku na Karlově náměstí. Pracoval jsem se skutečnými odborníky na výzkumu prvních polovodičových součástek v Československu…“
Právě tomu se věnovaly ty články v časopise Sdělovací technika, které jsem dohledal.„Začal jsem se věnovat výzkumu diod, tranzistorů, velkoplošných usměrňovačů, fototranzistorů a s tím související měřící techniky. Zhotovili jsme tranzistory pro první československý tranzistorový přijímač, který byl v roce 1956 předveden na veletrhu v Brně. Pomáhali jsme zavedení diod do výroby v Tesle Hloubětín a tranzistorů v Tesle Rožnov. Abych si zvýšil kvalifikaci, přihlásil jsem se k večernímu studiu na elektrotechnické fakultě ČVUT. Vzali mě sice jen podmínečně, ale nakonec jsem v roce 1958 absolvoval jako elektrotechnický inženýr.“
A mohl se už naplno věnovat vědě?„Mohu hrdě říct, že jsem byl u počátků Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV. Jednotlivé laboratoře nově vznikajícího ústavu byly roztroušeny na 14 místech v Praze. Ta, ve které jsem pracoval, byla ve sklepním prostoru v Křižíkově ulici č. 113 v Karlíně. Pak jsme přesídlili do dalšího suterénního bytu ve Vršovicích, následovalo znova stěhování do pronájmu v nově postaveném Geofyzikálním ústavu na Spořilově. Začátkem roku 1960 jsem přešel do jiné skupiny a tím jsem se vrátil na Prahu 8 – pracovali jsme v dřevěném baráku pod kobyliskou vozovnou a nakonec jsme v roce 1961 přešli definitivně do nové budovy v Lumumbově, dnešní Chaberské ulici v Kobylisích.“
To by se vám vyplatilo být spíš placen jako stěhovák od naježděných kilometrů než od odvedené práce…(smích) „Poslední stěhování bylo fajn období. Tehdy jsem se totiž přestěhoval na osmičku i s rodinou, ženil jsem se na Libeňském zámku, narodil se mi syn, který je dnes uznávaným specialistou v pivovarnictví, v oboru technologie nápojů, i dcera Jana, která pracuje v pojišťovnictví.“
Pojďme k vaší výzkumné činnosti. Na svém kontě máte přes padesát přihlášek vynálezů a udělených patentů pro Československo, a mnohé i pro zahraničí. Dá se pro laiky srozumitelně vysvětlit, čemu jste se věnoval?„Vidím, že máte skvělý foťák, ukažte (
bere mou zrcadlovku, obrací ji a ukazuje mi displej). Vidíte? Právě záznam obrazu a jeho zobrazení na displeji je jedním z výsledků mé práce. Nebo zobrazování číslic a písmen v digitálních hodinách. Displej mobilního telefonu. LED televize a monitory.“
To mě udivuje, myslel jsem, že to vše naopak přišlo k nám ze západu, z Ameriky, z Německa…„To až později. Nezapomeňte, jaká byla tehdy doba. Například už v roce 1957 jsme s kolegou Františkem Kutinou vymysleli a s úspěchem vyzkoušeli snímání filmového světelného záznamu pomocí fototranzistorů. Celý rok byl systém ověřován v pražských kinech Odboj a Olympia a v letním kině při festivalu v Mostě. Další vývoj plně potvrdil přednosti námi navrženého bezdotykového snímání záznamu zvuku světelným paprskem oproti tehdy prosazovanému záznamu na magnetickém pásku.“
Vysvětlete mi, prosím, ten foťák…„To byla vize, kterou jsem prezentoval v dubnu 1968 na vědeckém kongresu o elektronice v Římě. Ve své přednášce jsem mimo jiné mluvil právě o možnostech fotoelementů, které jsou v podobě dnešních snímačů základem všech dnešních digitálních fotoaparátů. A mluvil jsem také o již zrealizovaném diodovém zobrazování číslic a písmen, na kterém jsme v Ústavu už čtvrtým rokem pracovali.“
Diodové zobrazování číslic – to jsou digitální hodiny?„Ano. Základem je LED, tedy Light Emitting Diode, česky elektroluminiscenční nebo světelná dioda. S kolegou Josefem Bejčkem jsme od roku 1964 pracovali na vynálezu prvních světelně zobrazujících číslicových elementů. Nejprve jsme používali žárovkové vlákno, pak mě ale napadlo použít LEDky. O rok později jsme měli funkční zhruba centimetr velký vzorek ve formě do hranaté osmičky uspořádaných červeně svítících sedmi segmentů pro zobrazení číslic 0 až 9 a některých písmen. To byl první displej na světě – a podívejte se dnes na nejběžnější hodinový displej, je to stále tentýž model. Celé to bylo neskutečně průkopnické dílo, které přispělo k rychlému rozvoji zcela nového oboru optoelektroniky.“
Co následovalo? Předpokládám, že patentové řízení. „Vynálezy přihlašoval vždy Ústav, ne já, a pro přihlášení vynálezu do zahraničí vyžadovalo Patentové středisko ČSAV provézt průzkum trhu. V souvislosti s LED zobrazováním číslic bylo osloveno asi 15 světových firem, z nich deset odpovědělo se zájmem. A americký Hewlett-Packard raději okamžitě vyslal ředitele své pobočky v Německu Freda Schrödera do Prahy. Jenže já byl zrovna na dovolené v Jižních Čechách, tak tam přijel za mnou! Američané tehdy pracovali na tomtéž, ale my byli úspěšnější, a tak jsme je předstihli.“
A pak přišla ta slavná dubnová přednáška v Římě…„Ta byla z dnešního pohledu dost vizionářská. Na kongresu jsem totiž představil i princip vytvoření ploché obrazovky. Asi nemá smysl zabíhat do technických podrobností, ale v principu šlo o to, že LED diody, pracující s výhodou velmi malého napětí bez vakua, byly uspořádané v mozaice 7x5 bodů, tedy sedm řádek a pět sloupců, a to je už princip konstrukce ploché, malé i velkoplošné obrazovky, jaké známe dnes. Přednáška vzbudila velký rozruch – v celém světě pak v krátké době nastala exploze výroby polovodičových světelných ukazatelů-displejů. Jen v Československu ne...“
Nemrzelo vás to?„Taková byla doba. Podmínky ve výzkumu jsme ale tehdy měli dobré, a tak jsme zkoumali. S kolegou Josefem Bejčkem jsme uskutečnili přenos zvuku světelným paprskem 30 W žárovky modulovaným kmitající zrcadlovou fólií reproduktoru na vzdálenost 1 km z věže našeho Ústavu do okna v nejvyšším patře základní školy U školské zahrady. Také jsme na vzdálenost několika metrů dokázali věrně přenést zvuk za pomoci úzkého svazku infračerveného světla LED na snímací fotodiodu umístěnou v blízkosti radiopřijímače. Vymysleli jsme pružné zrcadlo, které mohlo plynule měnit ohniskovou vzdálenost, což do určité míry umožňovalo vidět trojrozměrný obraz bez speciálních brýlí. Dokonce jsme na to měli prototyp půlmetrového parabolického zrcadla. A dnes promítání na prohnutou plochu konečně začínají výrobci televizí uplatňovat v praxi.“
Proč jste to do finále nedotáhli už vy?„Přišel srpen 1968. A já v roce 1969 odešel do Západního Německa. Uvěřil jsem tomu, co jednou řekl prezident Svoboda – kdo máte možnost, jeďte ven a sbírejte zkušenosti, které po návratu domů zužitkujete. Jenže pak už to neplatilo a mě v nepřítomnosti odsoudili na 18 měsíců. Nikdy jsem ale nepřestal věřit, že se jednou vrátím. Akorát to trvalo víc než dvacet let. Když jsem se v roce 1992 už jako důchodce vrátil, byl jsem plně rehabilitován a dnes si spokojeně užívám důchodu.“
Jak jste si při tak intenzivním intelektuálním nasazení čistil mozek? Jak jste odpočíval?„Se synem jsme chodili do lesa, tedy dnešního Ďáblického háje, na houby. A do hvězdárny. To tu ještě nestály žádné paneláky… Nejlépe jsem si ale vždy odpočinul při poslechu rozhlasu – vypínal jsem ho až po státní hymně.“
Ptal se Vladimír Slabý, šéfredaktor měsíčníku Osmička
Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.
Mohlo by vás také zajímat