Rozhovor: František Suchý, držitel Ceny Paměti národa

František Suchý 91 let, 12. dubna 2018František Suchý (*1927 v Praze) byl svědkem výjevů, které by nechtěli vidět ani ti nejotrlejší. V době dvou totalit denně riskoval život, strávil 12,5 roku v komunistickém kriminále. V roce 2011 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. stupně, je držitelem Ceny Paměti národa (2017).

Váš život na cestě z libeňské Vychovatelny, kde jste vyrůstal, na bohnické sídliště, kde bydlíte nyní, by vydal na několik tlustých románů. Jak to vše začalo?
„Prvních pět let jsem žil ve Vychovatelně, tatínek tam byl odborným učitelem zahradníkem. Roku 1932 se díky tomu, že jako zahradní architekt byl schopný spravovat i přilehlý urnový háj, stal ředitelem krematoria Strašnice. Dostal tam i služební byt, ve kterém jsme bydleli až do roku 1952, kdy jsme celá rodina skončili v komunistickém žaláři.“

Nevadilo vám vyrůstat v krematoriu?
„Mrtvý neublíží, jen živý. Dítě nevnímá, že si hraje v urnovém háji nebo kolumbáriu. Já si na mrtvoly zvyknul, přišlo mi to úplně normální. Zaměstnanci tatínka si ze mě dělali legraci, jednou na mě zvrhli rakev s deformovaným utopencem, ale mě to nevadilo. Prostě jsem v tom vyrůstal.“

V době heydrichiády vám bylo 16 let. Dnešní mládež si ani neumí představit, co jste prožíval a dělal.
„Nacisti vozili tátovi ke spálení těla odbojářů, popravených v pankrácké sekyrárně a na kobyliské střelnici. Když jsem ráno přišel na žároviště, bylo tam někdy krve, že se v tom mohl člověk brodit. Vždyť to byli lidé, kterým usekli hlavu, a krev z nich ještě tekla. Při pohledu na bedny, pod nimiž se roztékala krev, mi bylo hned jasné, co budu večer dělat. Přepisovat seznamy mužů, žen a dětí, které sťali nebo zastřelili.“

Co vás s tátou k tomu vedlo?
„Dělali jsme jen to, co by udělal každý poctivý Čech. Věřili jsme, že nacisté válku projedou a chtěli jsme tak zachovat památku pro budoucí generace. Věděli jsme, že nacisté dokumenty hned likvidovali. Nikdo z pozůstalých se nesměl dozvědět, kde byli jejich blízcí zpopelněni. Okupanti si nepřáli, aby si Češi z místa, kde by byl rozptýlen popel popravených, udělali pietní místo národního odporu. Proto táta jako ředitel krematoria nesměl ani zapisovat jména obětí a seznamy měl vést jen pod čísly.“

Co vám jako šestnáctiletému klukovi běželo při přepisování hlavou? Vždyť za to byl trest smrti!
„Byli jsme z toho s tátou celí vydření, zle nám z toho bylo. Byli jsme velice nešťastní. Jen si vemte ta jména – spisovatel Vladislav Vančura, armádní generálové Josef Bílý, Josef Balabán nebo Josef Mašín a řada dalších… Tehdejší elita československého národa…!“

Jak to opisování probíhalo?
„Když mohl, jména spalovaných přepisoval otec sám. Pokud to nešlo, odváděl pozornost dozorce tím, že se ho snažil opít. Pokud ani to nevyšlo, v 11 hodin večer mě vzbudil a seznamy lidí, kteří ještě byli v peci, jsem přepisoval já. Popel jsme pak sypali nikoliv do kompostu, jak nařídili nacisté, ale na tajné místo stranou. Do kompostu jsme sypali obyčejný popel z komína kvůli případné kontrole.“

Nebáli jste se, že se na to přijde?
„Modlili jsme se, aby se to nestalo. Popel z těl obsahuje vždycky zbytky kostí. Když se nacisti při kontrole ptali, kam jsme nasypali popel, táta jim vždycky ukázal hromadu kompostu. Naštěstí se v tom hnoji nechtěli vrtat.“

Bedny vozili Němci do Strašnic až do konce války?
„Ano. Byly to bedny 50 na 50 cm, ve kterých byli i oběti z koncentráku Hradišťko u Štěchovic. Jednou těsně před spálením jsme odtrhli víko a v tom půlmetrovém prostoru ležela dokonce dvě těla, dva příšerně hubení Francouzi. A těsně před koncem války k nám přijel gestapák a z nádoby, kterou měl u sebe, začal vyndávat zakonzervované lidské hlavy a házel je jako míče do pece. Otec se domníval, že viděl hlavu biskupa Gorazda, který ukrýval útočníky na Heydricha. V peci tak pravděpodobně shořeli i samotní parašutisté.“

Ten seznam nakonec obsahoval 2154 jmen. V roce 1946 byl popel obětí vyzvednut z provizorního umístění a uložen na strašnickém hřbitově, dnes je to pietní místo, kde spočívají ostatky mnoha mimořádných osobností československé armády, ale také obyvatelů Lidic (i nejbližších příbuzných letců RAF Josefa Horáka a Josefa Stříbrného).
„Moc mě těší, že naše tehdejší činnost nebyla zbytečná. A že je dnes pietní pohřebiště krásně upravené. Po tátovi je dokonce pojmenován park nedaleko krematoria.“

Na konci války vám bylo 18, se spolužáky jste se zapojil do bojů během Pražského povstání.
„Ráno jsme šli do školy, cestou shazovali německé nápisy. V kolumbáriu jsme měli schované zbraně, vzali jsme je a šli k rozhlasu… Byl jsem šťastný, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z Rudé armády jsem neměl. Už tehdy se hodně proslýchalo o poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických perzekucích.“

To vše jste zažil v době, kdy se mládež obvykle věnuje studiu. Jaký jsem byl student vy?
„Lajdák, přečetl jsem ve škole pod lavicí jednu detektivku denně, takže jsem kromě dějepisu měl ze všech předmětů čtyřky. Vyučil jsem se strojním zámečníkem, vahařem. Pak se můj přístup změnil – maturoval jsem v roce 1947 s vyznamenáním, jako nejlepší ze třídy. Chtěl jsem být konstruktérem a nastoupil jsem ke studiu na ČVUT. Pak přišel únor 1948, zúčastnil jsem se nočního pochodu studentů na Hrad, kde nás přijal prezident Beneš. Byl jsem člen národně socialistické strany, začal jsem vydávat letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka…“

A co bylo po únoru 1948?
„Věřili jsme, že to praskne, že nás Američané v tomhle nenechají. Tak jsem na pokyn agenta americké zpravodajské služby CIC Jaroslava Koudelky založil několik protikomunistických skupin, které ale o sobě vzájemně nevěděly, ukrýval jsem zbraně…“

Asi vás na konci války nenapadlo, že se ty hrůzy v krematoriu budou opakovat.
„Komunisté postavili mého tátu hned v roce 1948 před stejný úkol jako nacisti – zase pálit popravené. Urny s jejich popelem se ukládaly anonymně ve společném pohřebišti, příbuzní o kremaci věděli, ale nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu či převzít urnu. Popel některých lidí jsme dokázali schovat, jiné ne. Držel jsem v ruce i urnu Milady Horákové, jejíž ostatky se dosud nepodařilo nikde objevit.“

Ale v tu dobu se o vás a vašeho otce už začala zajímat StB…
„Rodiče byli krátce zatčeni už v roce 1949 za pomoc jiné rodině při útěku na západ. Na mě nasadili agentku Dražilovou, exkluzivní krasavici, která mě nepokrytě balila, jenže já byl zamilovaný do jiné. Ale klec spadla až v roce 1951, když policie zatkla Koudelku. Ten kruté výslechy nevydržel a prozradil, že jsem ho jeden čas ukrýval v garáži.“

Co následovalo?
„Domovní prohlídka, během které u nás objevila StB protistátní letáky a v márnici uschované zbraně po německých vojácích. Tak nás postupně sebrali všechny, celou rodinu, a zabavili nám veškerý majetek.“

Musel jste přece vědět, že se kolem vás stahuje smyčka. Nepomýšlel jste na útěk?
„Pokusil jsem se o útěk až ve chvíli, když u nás někdo zazvonil, já otevřel a estébák s namířenou pistolí zařval: Tak pojď, ty gaunere! – Venku stály dva zelené tudory plné ozbrojenců. Prudce jsem vyrazil do sprintu, v tu chvíli mi praskla přezka na sandálech a noha mi z boty vyklouzla. Tím to skončilo. A začal ten pravý estébácký tanec.“

Co to znamenalo?
„Čtvrt roku fackování, kopanců a dalších úderů, měsíce samovazby. Třídenní nucené nespaní mě přivedlo na pokraj sil, ze zoufalství jsem si chtěl prokousat žíly, vrhal jsem se hlavou na zeď. Po třech měsících mi nabídli spolupráci výměnou za propuštění. Vyšetřovatel mi vyhrožoval: Buď, ty hajzle, podepíšeš spolupráci a jdeš domů, anebo tě pověsíme.“

Co jste odpověděl?
„Tak mě pověste. – Tím jsem je asi šokoval. Byl jsem mladý, oni s podpisem počítali – kdybych podepsal, kdo by mi to mohl vyčítat? Nepodepsal jsem, čest má člověk jen jednu.“

Provaz jste nakonec nedostal.
„Rodiče dostali čtyři a čtyři a půl roku, já 25 let. Všichni očekávali trest smrti, ale zachránil mě Rudolf Slánský. Nad ním totiž vynesli ortel o den později než nade mnou a tak mi řekli, že studenty nebudou věšet ve stejnou dobu jako generálního tajemníka KSČ. Mimochodem – jeho tělo bylo rovněž spáleno ve strašnickém krematoriu a popelem pak StB posypala zledovatělou silnici za Prahou.“

Jak vzpomínáte na léta strávená v kriminále?
„Nejhorší byl Mírov. Tam jsem pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími. Na Bory a Leopoldov jsem se dostal až v letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě jsem směl pracovat v technickém ústavu, tam už mě bachaři nesměli týrat. Ovšem korekcemi o hladu a tvrdém loži jsem se ani tam nevyhnul. Důvody mohly být různé: stačilo nepozdravit nebo mít špatně uklizeno v cele.“

Co jste ve vězení dělal?
„Snažil jsem se vzdělávat především v matematice, fyzice a technických oborech. Chyběly mi jen tři zkoušky k ukončení vysoké školy… Uměl jsem toho nakonec dost, takže jsem svými znalostmi a schopnostmi vyrážel dech i nejlepším projektantům v zemi. Využívali mě u nejsložitějších staveb té doby – projektoval jsem atomovou elektrárnu v Bohunicích, dělal jsem na vývoji náklaďáků Tatra 183.“

Odseděl jste si nakonec 12,5 roku.
„Pustili mě na podzim 1964 po odpykání poloviny trestu. Rehabilitovali mě za Dubčeka v roce 1968. Dodělal jsem ty poslední tři zkoušky a byl jsem konečně inženýr. Ale nastoupil jsem coby zámečník ve Vršovicích… Ovšem nestěžuji si, já jsem i po vysoké škole chtěl dělat zámečníka. Až po jedenácti letech jsem dostal místo konstruktéra v Kovodíle Praha, kde jsem pracoval až do důchodu. Takže dnes můžu říct, že nejzodpovědnější práci, kterou jsem v životě dělal, jsem dělal v kriminále. Dodnes ale s radostí pracuji se soustruhem, melu na něm maso...“

Dlouho jste o tom, co jste prožil, na veřejnosti nemluvil. Až v posledních letech chodíte na besedy se studenty. Jak reagují na vaše vyprávění?
„Normálně. Jednu třetinu to nezajímá, další třetina je ráda, že si odpočine od školy, a až poslední třetina se zájmem poslouchá a ptá se. Mládeži bych to nezazlíval. Přál bych si ale, aby lidé přestali tolik jít po světských a hmotných radovánkách. Aby se trochu více zamysleli nad svým životem, aby se mezi nás zase vrátila národní hrdost, která se někam vytratila.“




Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.

Čtyřletý František Suchý, Vychovatelna, 1930 František Scuhý v roce 1934 před strašnickým krematoriem Vysokoškolský index Františka Suchého
František Suchý 91 let, 12. dubna 2018
Zveřejněno: 28.05.2018